Když mě na 42. ročník zimního výšlapu na Helfštýn, který se pravidelně koná první sobotu v lednu, pozvala kamarádka z Malhotic, neváhala jsem. Měla jsem víkendovou službu, tak by moje kroky na středověký hrad zamířily tak jako tak.

Přípravy u mě začaly už v pátek. Usmyslela jsem si, že si na cestu usmažím řízky a vůbec jsem netušila, jak se mi stanou osudné. O tom ale až později.

Sraz s Malhotičáky jsem měla v sobotu 5. ledna v 7.25 hodin pod farou v Hranicích.

Z autobusu na zastávce vystoupila asi třicetičlenná skupinka lidí nejrůznějšího věku a i jeden čtyřnohý turista. Vyrazili jsme k sokolovně, kde vznikla první společná fotka, a pak už naše kroky zamířily na Helfštýn.

„Letos jdeme takhle společně už počtvrté. Většina nás je tu skalních, kteří chodíme od prvního ročníku, ale každoročně se přidá někdo nový,“ seznámila mě s obecní tradicí Eva Králová, která je členkou kulturní komise obce Malhotice. Tento turistický pochod pořádají spolu s místními dobrovolnými hasiči.

Trasu každý rok mění.

„Dnes půjdeme po Gabrielce, to je z Hranic na hrad asi 10,5 kilometru. V loni jsme šli přes Valšovice z ústecké křižovatky a příští rok plánujeme jít údolím kolem Krkakvčího potoka,“ informoval mě Tomáš Maňas z malhotického sboru dobrovolných hasičů.

Zastávka s vůní likérů a ulomeného zubu

I přes páteční vydatný příval sněhu byla cesta na pohodu. Ze začátku nám lehce mrholilo, ale to nikomu nevadilo. Při chůzi jsme probírali různá témata od práce, přes děti až po jiné turistické cíle, které většina letos ještě plánuje.

„Uděláme malou zastávku a počkáme na opozdilce,“ zaznělo z davu.

Zastávka by se dala klidně nazvat štamprličková. Většina batohů totiž ukrývala nejeden skvost nejrozmanitějších domácích likérů.

Hlavní ingrediencí byla naše oblíbená moravská slivovice, které se loni, díky bohaté úrodě ovoce, opravdu urodilo.

„Holky, dáte si zázvorku? Dostala jsem ji od hranického hudebníka Bronislava Ludmily. Dělal ji z vlastní slivovice,“ nabízela jsem.

„Já mám ořechovku. My máme mátovici,“ ozývalo se z různých hloučků.

Na druhé zastávce nás většina vytáhla svačiny. Chopila jsem se svého řízku s chlebem a s chutí jsem se zakousla. Asi v půlce jsem ale ucítila něco nezvyklého a z pusy jsem vytáhla kousek ulomené sedmičky vlevo nahoře. A bylo po chuti i po svačině.

„Hmm, takže v pondělí hned po ránu mě čeká návštěva zubaře,“ pomyslela jsem si.

Ulomený zub jsem pečlivě zabalila do kapesníku, i s vědomím, že mě nejspíš amputace zbylé sedmičky nemine.

Jeden směr a jeden cíl

Cesta nám ubíhala opravdu rychle, chvilku do kopce, chvilku z kopce, chvilku po rovince. Při pochodu jsme se stihli pokochat i zasněženými panoramaty.

„Tohle je ta lepší stránka řádění kůrovce,“ poznamenal náš hasičský vůdce Tomáš Maňas. Bezpečně jsme v dáli poznali Slavíč a zanedlouho se před námi rozprostřely i jezernické viadukty.

Cíl dosažen! Pod Helfštýnem jsme stanuli přesně v 10.18 hodin. Na hrad mířily doslova davy lidí všech věkových kategorií.

Dali jsme si hodinovou přestávku a já mohla vyrazil zachytit nezapomenutelnou atmosféru tohoto novoročního pochodu.

První lednovou sobotu nechyběli na hradě ani jeho letití návštěvníci, a to milovníci tibetských dog, kteří se sem sjíždění z různých koutů Moravy. Zrak většiny upoutala také skupina legionářů.

„My jsem z Československé obce legionářské v Přerově Jana Gayera a jsou tady i členové jiných jednot, jako je Kroměříž, Břeclav, Brno, Ostrava a přijeli i z Opavy. Ten počet lidí v uniformách se tady pohybuje od třiceti do osmdesáti. Každoročně si vyjdeme na Helfštýn i se skautama z Lipenské dvojky, kteří s námi tuto tradicí také udržují,“ přiblížil předseda legionářské jednoty v Přerově Lukáš Kotek, který doplnil, že letos jsou na hradě už podeváté.

Společné setkání s příjemnou atmosférou

Zatímco loni připomínal zimní výšlap na Helfštýn jarní pochod, letos bílá pokrývka přidělala pořadatelům práci navíc.

„Před sedmou hodinou ranní to vypadalo, že se ani nebude dát vyjet nahoru, protože cesta byla uklouzaná. Myslím si, že se podařilo připravit areál, navzdory tomu vydatnému sněžení, docela dobře. Všechny cesty se ještě před otevřením hradu, což bylo v 8 hodin, podařilo prohrnout a prosolit. Při pohledu do druhého nádvoří to vypadá, že návštěvnost bude zase krásná, takže je to hezký začátek nového roku,“ konstatoval kastelán hradu Helfštýn Jan Lauro.

Podle jeho slov má tento výšlap jednu z nejdelších tradic pořádanou Klubem českých turistů, která bez přerušení trvá už 42 let. I díky tomu na akci, na kterou dříve chodily desítky či stovky lidí, teď poslední roky vítají tisíce návštěvníků.

„Je to vlastně takové společenské setkání. Lidé přijdou s dobrou náladou, jdou s tím, že si odpočinou od svátečního hodování, trošičku se protáhnou, setkají se tu s přáteli, takže ta náladu tu bývá každoročně příjemná,“ přiblížil Jan Lauro, který do nového roku popřál všechno dobré také našim čtenářům.

Konec dobrý, všechno dobré

Z hradu jsme si vyšlápli směr U Huberta půl hodinu před polednem. Stále jsme potkávali skupinky lidí, které mířily na hrad. Náš cíl cesty byly Paršovice. Zde nás kyvadlovkou vyzvedl hasič Marek. Nasedli jsme do auta, kam se nás vešlo osm, a kamarádka Evka mrknutím na krokoměr hlásila, že máme za sebou 27 tisíc kroků!

I přesto, že jsem nohy cítila až v hlavě, jsme si ještě s chutí zazpívali pár lidovek a nechyběla ani všem dobře známá písnička z dětství Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu.

Marek nás vysadil u kulturáku v Malhoticích, kde nás čekala zasloužená odměna. Jemně ostrý hovězí gulášek byl fantastický.

Malhotičáci, moc vám děkuji za parádní sobotu, milé přijetí a nezapomenutelnou ochutnávku likérků!

Ve večerní zprávě od kastelána Jana Laura jsem si přečetla, že si zimní výšlap na Helfštýn nenechalo letos ujít 3255 lidí. Takže příští rok se těším na viděnou.