Když si lidé v Česku před dvěma lety rozbalovali dárky pod vánočním stromkem, on byl na pokraji svých fyzických i psychických sil. Na jednom ze solných jezer Salar de Uyuni v Bolívii mu totiž přestala fungovat navigace a ztratil směr cesty.

Cestovatel zvládl projet celou Patagonii – urazil na kole sedm tisíc kilometrů. Na Vánoce uprostřed bolívijské náhorní plošiny Altiplano, která je čtyři tisíce metrů nad mořem, ale nikdy nezapomene. Bolívie, ohraničená na západě Peru a Chile, na jihu Argentinou a na východě a severu s Brazílií, mu tehdy ukázala svou odvrácenou tvář.Cestovatel a hudebník Pavel Kadlíček z Rokytnice u Přerova projel před dvěma lety na kole Patagonii. Vánoce prožil v Bolívii.

„Na Štědrý den jsem projížděl vůbec nejnáročnější část trasy – Salar de Coipasa a Salar de Uyuni, což je největší solné jezero na světě, které je vidět i z vesmíru, jak je obrovské. A mě právě na Salaru zradila navigace," vzpomíná.

Před sebou měl sto čtyřicet kilometrů cesty a začal propadat panice. „Mých dvanáct litrů vody začalo markantně ubývat. Po dlouhé době jsem cítil, že je to průšvih, který byl ještě umocněný tím, že jsou Vánoce," líčí.

Co ho tehdy zachránilo? Šťastná náhoda, kterou si dodnes nedokáže vysvětlit. Uprostřed jezera narazil na stopy auta, po nichž se ve tmě vydal. Nic jiného mu ani nezbývalo, byla to jeho jediná naděje.

„Doufal jsem, že by mohl být někde na konci cíl, a tak jsem se snažil držet těch stop. Člověk jede jen po ztvrdlé bílé ploše soli a nemá se podle čeho orientovat – ocitne se na vodní krustě a v ní se odráží nebe. Kam se podívá, všude jen bílá plocha. Přejet Salar de Uyuni zabere jeepem tak pět hodin cesty," říká.

Uprostřed Salaru je ostrůvek, na který zamíří všichni lidé, kteří se do této oblasti dostanou.Cestovatel a hudebník Pavel Kadlíček z Rokytnice u Přerova projel před dvěma lety na kole Patagonii. Vánoce prožil v Bolívii.

„Je plný kaktusů a dá se tam přenocovat, a potom pokračovat dál. Jenže já ho díky té pokažené navigaci minul, a proto jsem zazmatkoval," dodává.

Přežít mu pomáhal humor českého „polárního cestovatele" Járy Cimrmana, který ho provázel po celou dobu náročné trasy, a pak také myšlenka na to, že slíbil manželce zatelefonovat.

„Člověk jel a nevěděl, kam. Z té modré nahoře a bílé dole jsem měl najednou halucinace. I když jsem byl dobře oblečený, byl jsem v šoku z toho, co způsobilo ultrafialové záření. Měl jsem puchýře na celém těle, slezla mi kůže na obličeji, rty se nafoukly a popraskaly do krve," vybavuje si.

Na Salaru je pouze jediný hotel, který je asi třicet kilometrů od pobřeží. Zahraniční turisté se sem nechají za nemalé peníze přivézt, aby si užili atraktivního prostředí.

„A já se tehdy, aniž bych chtěl, díky těm dvěma stopám, které vedly po bílé krustě tolik kilometrů, dostal až k tomuto hotelu. Na té obrovské ploše jsem mohl zabloudit prakticky kamkoliv, ale já se trefil přímo do toho hotelu," vzpomíná na šťastnou náhodu.

Před hotelem, což je dosti nadnesený název pro toto stavení, už ho vítali Američané v santovských čepicích. Tvářili se dosti vyděšeně, protože netušili, že se dá jezero přejet na kole.

„Když viděli, jak vypadám, tak mi nosili jídlo, kafe, polévky a všechno platili. V tu chvíli jsem měl pocit, že horor skončil a já se ocitl v ráji. Asi poprvé během té cesty jsem si řekl: Jsou Vánoce, jsou svátky," uzavírá cestovatel.