Zda patří tuky do zdravého jídelníčku, a jak blízko k sobě mají kardiovaskulární nemoci a deprese. Netají se svými názory na nadužívání lékařské péče a popisuje zklamání z agresivních či opilých pacientů. Vysvětluje rovněž slabiny českého zdravotnického systému.

Štědrý den je za dveřmi a přímo se nabízí otázka: Jak vnímáte a prožíváte Vánoce?
Vánoce jsou pro mě křesťanským svátkem, a tak je také v rodině a kostele slavíme. Myslím, že jak člověk zraje, tak opouští dětské představy a stále méně spoléhá na stromeček a dárky jako zdroj svého štěstí. Říká se, že smyslem života není získávat a svou duši co nejvíce naplňovat luxusem, zážitky a tak, ale naopak ji vyprázdnit, aby do ní mohlo vstoupit něco většího, než jsem já. Advent je právě takovou každoroční příležitostí k aspoň malému oproštění a opouštění. Místo toho jsme v tomto postním období masírovaní reklamou na to, co ještě musíme mít.

Ale i když pomineme duchovní nebo naopak ten plytce komerční rozměr Vánoc, tak i v seriózních ekonomických debatách teď pořád slyšíme, že musíme začít utrácet, aby se roztočila kola ekonomiky, jinak svět bídně zahyne v recesi. Proč bychom se ale jako civilizace měli vyvíjet tak rychle a zběsile? Jistě asi nebudeme chtít všichni žít jako poustevníci, ale pojmy jako cirkulární ekonomika, udržitelný rozvoj a zvláště udržitelná spotřeba mi rozhodně smysl dávají, a předpokládám, že i spoustě dalších lidí, bez ohledu na nějaké duchovní pozadí.

Čím jste chtěl být v dětství, a kdy vás napadlo, že se stanete lékařem? Proč padla volba právě na interní obor?
V dětství jsem samozřejmě chtěl být astronautem a letět na Měsíc. Vyrůstal jsem v rodině, kde se lékařství dědilo po generace - pradědeček byl gynekolog, dědeček internista a kardiolog, jeden strýc kardiolog a druhý patolog, táta byl farmakolog. To prostředí člověka prostě hodně determinuje. Takže já jsem internista a mám specializaci jako kardiolog, tedy „na srdce“. Nicméně ve volném čase se u nás doma hodně provozovala hudba. Nechybělo moc a živil jsem se teď ne medicínou, ale hraním na violoncello.

A jak k tomu tehdy málem došlo?
Hrál jsem od malička a za studií na střední škole, a potom na vysoké jsem měl docela slibnou sólovou kariéru. Kromě toho jsem hrál v kvartetu, komorním orchestru a s folk-jazzovou kapelou. A jestli se chcete zeptat, proč nakonec volba dopadla zrovna takhle, obvykle odpovídám, že při medicíně si člověk může obohatit život hraním, ale když jste profesionální hudebník, tak si těžko ve volných chvílích můžete odskočit na sál „zaoperovat“…

S jakými diagnózami se na vašem oddělení nejčastěji setkáváte? A přibyly nějaké nové?
Na okresní interně se musíme postarat o všechny druhy vnitřních nemocí. Ale nejčastěji jsou to nemoci kardiovaskulární, onemocnění trávicího traktu a cukrovka a její komplikace. Bohužel, jak stárne populace, věkový profil našich pacientů stoupá a s ním také množství nemocí, které si pacient do nemocnice přinese. Přibývá různých infekcí při oslabeném imunitním systému. Zažili jsme nápor covidu, naprostá většina těch pacientů ležela a umírala na interně.

Je však i hodně dlouhodobých nemocí, které pak vyžadují lůžka následné péče. Dost velká část našich pacientů už je třeba trvale ležících. Těchto „dlouhodobých“ lůžek, kam z akutní interny překládáme, je bohužel málo - jejich počet se za posledních patnáct let v republice nezměnil, nepřibylo ani lůžek takzvaně sociálních, ale počet kandidátů na ně narůstá. Tím pádem je nedostatek akutních interních lůžek, paradoxně se zkracuje průměrná ošetřovací doba při hospitalizaci, ačkoliv by se logicky měla spíše prodlužovat. To nás hodně trápí, protože často musíme propouštět pacienty dříve, než bychom si my i oni přáli.

Dan Marek
Věk: 59
Bydliště: od narození prakticky pořád Olomouc (naštěstí: prý to bylo jediné město, kam byla ochotna se moje žena z Prahy po svatbě odstěhovat)
Rodinný stav: ženatý
děti: 3, nejmladší dcera ještě studuje, tak je s námi
koníčky/záliby: hudba, sport, chalupa

Uvádí se, že mezi nejčastější příčiny úmrtí patří kardiovaskulární choroby, i když ta dobrá zpráva je, že počty onemocnění se trvale snižují. Myslíte si, že je už mezi lidmi dostatečně rozšířeno povědomí, jak co nejlépe pečovat o své srdce, a děje se tak?
I kdyby povědomí bylo, tak to je přece nekonečná práce. Jedna generace odchází a musíte vyučovat další. Jako ve škole - každý rok začínáte s prvňáky. Je pravda, že brzy po revoluci - již v devadesátých letech - se začal snižovat výskyt rizikových faktorů kardiovaskulárních nemocí. Přičítalo se to na vrub snížení stresu, který předtím působila komunistická „diktatura proletariátu“, a rozšířením možností zdravě žít.

V novém miléniu se následně začala obracet dolů i křivka skutečného výskytu kardiovaskulárních příhod. Ale pozor - trend snižování kardiovaskulárních onemocnění nemusí být nutně trvalý, jak říkáte. Podívejte se do Ameriky nebo do Británie - po desetiletích osvěty, adopce zdravého životního stylu a moderního nekouření jsou dnešní mladí Američané zase neskutečně tlustí a na zdravý životní styl docela kašlou.

Mám obavu, že se to může stát i u nás. Možná to obecně odráží náladu postmoderny – ztrátu absolutních hodnot a referencí, nějakých platných měřítek, ztrátu všeobecně přijímaného narativu. Dnes je tedy módní dávat najevo: „já jsem absolutně v pořádku takový, jaký jsem - a pokud s tím vy máte problém, je to váš problém“.

Má snížený výskyt srdečních a cévních nemocí vliv na délku života?
Nejspíše také - když dnes dostanete infarkt, umíme ho tak rychle vyléčit, že můžete odejít z nemocnice doslova za dva dny a bez následků, zatímco dříve jsme jen bezmocně mohli sledovat, kolik z pacientů s infarktem na jeho komplikace v nemocnici umře. Ale vliv na prodloužení života má celková úroveň dnešní medicíny a nové možnosti diagnostiky a léčby i jiných nemocí.

To však vůbec neznamená, že máme vystaráno, protože jak se prodlužuje lidský věk, objevují se jiné potíže a nemoci. A vůbec - stárnutí našich orgánů, tedy nejen srdce, cév a mozku, ale i ledvin, jater, kloubů, sliznic, imunitního systému… Lidé se tedy sice dožívají delšího věku, ale také jsou na konci života mnohem více nemocní. Prodlužování lidského života není svatým grálem, jak si mnoho lidí myslí. Lepší by bylo udržet si co nejdéle život ve zdraví, kvalitě, soběstačnosti, pohodě a v pocitu naplnění, i kdyby se neměl prodlužovat.

Na co je třeba se v prevenci zaměřit nejvíce?
Na střídmost. Ve všem. „Jez do polosyta, pij do polo-pita, budeš dlouho živ“, říkaly naše babičky. Zlatá slova. Ostatně - přiměřenost, a to nejen v jídle, ale v reakcích, v jednání, je také jeden z pilířů východních náboženství, pokud je mi známo. Takže to není jen nějaké lokální moudro z české kotliny.

Mezi prevence patří zdravá výživa. Výrobci se předhánějí v nabídce, a tak má člověk mnohdy problém zorientovat se v tom, co je či není skutečně pro nás vhodné?
Máte naprostou pravdu, že v reklamě je těžké se orientovat. Když vám chtějí například prodat kaloricky nabité vločky s hrozinkami, ořechy a čokoládou? Musíte přeci ráno nastartovat metabolismus a začít den s pořádnou dávkou zdravé energie! Chtějí vám naopak prodat vločky, kde je pomalu jen čistá vláknina? Chcete přeci hubnout, ne? Zmatený chudák pak buď nerozhodně mačká v ruce stokorunu, anebo kupuje chvíli to a zanedlouho to přesně opačné - ve slepé víře, že následuje nejmodernější trendy.

Nehledě na to, že reklama často podvádí. Znáte třeba tu s tím čertem a prsatými dámami? Máte z ní dojem, že po jedné kapsli se může hned? Preparáty z rostliny kotvičníku skutečně zvyšují hladinu testosteronu, to je vědecky dokázáno. Jenže ta reklama už neříká, že byste museli jíst hrst takových kapslí denně celý měsíc, aby zvýšení hladiny testosteronu bylo vůbec měřitelné a poznali jste možná nějakou změnu v sexuální výkonnosti. A tak to je se spoustou dalších super-potravin, potravinových doplňků, bio-preparátů nebo „přírodních náhražek“. Ne, že by škodily. Ale někteří lidé za ně utratí v obchodech a lékárnách neskutečné peníze bez přemýšlení, jestli je vůbec dokázán jejich podstatný účinek. A když pak mají doplatit desetikoruny na lék, který prokazatelně zachraňuje životy, tak brblají.

Jak je to například s tuky? Abychom se vyhnuli srdečně-cévnímu onemocnění, máme je zcela vyřadit z jídelníčku?
Tuk, jelikož ho Pán Bůh stvořil, nemůže být zásadně vadný. Tuk plní funkci zásobárny energie a tuková tkáň také vyrábí řadu hormonů. Špatné je, když se tuku v těle ukládá moc. Stokrát skloňovaný cholesterol je ale například normální součástí buněčných membrán. A vaše tělo - i kdybyste mu nedodala ani gram cholesterolu v potravě - si ho stejně musí v játrech vyrábět, jinak by nemohlo stavět buňky a produkovat životně důležité hormony. Není přirozené tuk vyloučit z potravy úplně. Když jsme u rozlišování, tak se dá obecně říct, že zdravější jsou tuky rostlinné - třeba olivový olej, a ty, které mají takzvané nenasycené mastné kyseliny.

Problém našeho metabolismu ale vidím v něčem jiném, a to je za prvé stres a za druhé celkový vysoký příjem kalorií v naší populaci. Při stresu se vyplaví do krevního oběhu spousta cukrů a mastných kyselin, aby svaly měly okamžitý zdroj energie pro boj nebo útěk. To je vývojově prastará reakce. A následující fyzický výkon pak tyto živiny spálí. Jenže pokud nenastane ani boj ani útěk a my dusíme napětí, vztek a frustraci v sobě, cirkulující látky můžou mít tendenci se ukládat třeba v cévách. Říkám to velmi zjednodušeně, metabolické pochody v cévách a v těle jsou samozřejmě složitější. My jsme stresu vystaveni opakovaně a dlouhodobě. A šéfovi nemůžete říct: „Teď jste mě naštval, jdu si zaběhat, tak nashle zítra…“

A manželce?
Manželce možná, ale pak bychom už s vychladlou hlavou určitě měli udělat ještě něco dalšího, abychom obnovili klid a harmonii nejen v těle, ale i v manželství, v tom je to stejné.

A ten druhý problém, o kterém jste mluvil - přejídání?
Žijeme v nadbytku. Sníme mnohem více, než potřebujeme. Tělo si pak ukládá zásoby v podobě tuku. Obezita vede k takzvanému „metabolickému syndromu“ a cukrovce. To je asi všeobecně známo. To ovšem není problémem jen nadměrné konzumace tuků, ale i cukru - a pozor: škrob - tedy mouka - je také cukr. Chybí nám vláknina, to jest třeba zelenina, ovoce, zdravé jsou ryby. Zkuste si stáhnout do mobilu aplikaci Kalorické tabulky a opravdu poctivě si všechno zapisovat – nejen tu svíčkovou a namazané chleby, ale i každý uzobnutý čtvereček čokolády, smetánku do kávy, pak ty oříšky, slazenou minerálku - možná se zděsíte, jak ty kilojouly naskakují. Zjistíte, že nemáte problém s bůčkem, ale prostě s množstvím konzumované potravy. Takže platí to, co jsem řekl - obloukem se vracíme k té střídmosti.

Mají kardiovaskulární choroby a deprese souvislost?
Ano, to už se má za prokázané. Ale deprese a stres jsou rizikovými faktory například i pro vznik rakoviny. Přičemž stres nedělám jen já jakožto mizera šéf. Jde i o stres sociální, jako je chudoba, nebo „overcrowding“ - tedy přelidnění v městských aglomeracích, anebo když musí žít deset lidí ve dvoupokojovém bytě.

Mohou mít narůstající ceny potravin příznivý dopad na snížení výskytu nemocí srdce a cév v české populaci?
Myslím, že moc ne. Lidé budou spíš kupovat levné potraviny, možná méně kvalitní. A kdo je bohatý, omezovat ve spotřebě se stejně nebude.

V České republice je dostupnost zdravotní péče srovnatelná s nejvyspělejšími zeměmi světa. Máme například pravidelné preventivní prohlídky hrazené ze zdravotního pojištění. Využívají je lidé dostatečně?
Někteří ano, jiní ne. Je například známo, že starost o vlastní zdraví a prevenci je přímo úměrná vzdělání. Na druhé straně - přemíra zbytečných vyšetření může škodit: stojí čas a peníze a jejich nejasné výsledky můžou lidi zbytečně vystrašit. Musíme pečlivě rozlišovat, jaký screening se opravdu vyplatí a na co se má zdravotnický systém soustředit.

A jinak máte pravdu - naše zdravotnictví je opravdu na vysoké úrovni, a to nejen kvůli preventivním prohlídkám, ale s ohledem na všeobecnou kvalitu a dostupnost lékařské péče. Lidé vůbec netuší, jak se tady jako pacienti mají dobře - ve srovnání s jinými zeměmi okolo. Pracoval jsem dost dlouho v Anglii, tak to mohu posoudit, a zprávy máme i od kolegů, kteří pracovali v jiných zemích.

Interní oddělení prošlo nedávno částečnou rekonstrukcí. Čekají oddělení další stavební úpravy?
Rekonstruovaná lůžková oddělení na interně jsou opravdu krásná. Každý pokoj má vlastní sociální zařízení a televizi. Všichni pacienti mají zdarma přístup na wifi. Pacienti mohou být telemetricky monitorováni - nosí v kapse vlastní snímač, který vysílá jejich EKG, a přitom se mohou třeba procházet po chodbě - pořád jsou hlídáni.

Na druhé straně chybí rekonstrukce celé ambulance, která má stále svou podobu ze sedmdesátých let minulého století. Doufám, že se dokončení rekonstrukce interny dožiju ještě před důchodem. Bohužel ambulance je místo prvního kontaktu pacienta s internou, kde pacient získává ten první dojem. Věřím ale, že si lidé uvědomují, že i v těchto prostorách poskytujeme kvalitní péči. Za to ručím. Proto visí v ambulanci můj telefon a e-mailová adresa - chci, aby pacienti mohli řešit případné nejasnosti se mnou, nespílali sestřičkám a neběhali někam na ředitelství.

Jak vnímáte fenomén dnešní doby - umělou inteligenci? Může pro vás být užitečná?
Technika a počítače moc pomáhají a umělá inteligence (AI) celý proces ještě akceleruje. Dnes je už celkem jisté, že AI, která má k dispozici databázi milionů rentgenových snímků se správně určenou diagnózou, dokáže lépe než člověk odhadnout, jestli je například na vašem snímku nádor nebo jen zánět plic. Z podobných „zkušeností“ AI třeba lépe dokáže odhadnout prognózu vaší nemoci, nebo navrhnout lepší způsob léčby.

V čem lékaře zatím nedokáže nahradit, jsou jeho ruce - ten komplexní vjem, třeba když jemně prohmatává vaše břicho a přitom sleduje vaši mimiku - to bude hodně těžké AI naučit. I proto, že každý pacient je v tom trochu jiný. Lékař taky dokáže lépe vnímat celkový kontext - kdo jste a co jste, vaše motivy, jestli si nevymýšlíte, chováte se adekvátně situaci a tomu, s čím přicházíte. Anebo - co to bylo včera ve zprávách, „že všichni dnes poplašeně běží do nemocnice?“, a podobně.

Z čeho máte v práci radost?
Medicína sama je velmi uspokojující povolání. Těší mě, že naprostá většina pacientů je u nás spokojených. Jinak mám radost z toho, že máme výborný lékařský kolektiv, kde si všichni navzájem pomáhají. Že všichni i v těžkých podmínkách poctivě pracují a dělají dobrou medicínu. Že si můžeme navzájem věřit. Že dokážeme spolu vyrazit za zábavou i po pracovní době. Snad i proto máme prakticky pořád naplněný počet lékařských míst, což je na okresních internách poměrně vzácná situace. Škoda, že nám chybí hodně sester. Ale sestry chybí v republice všude.

A co vás nejvíce trápí?
Znepokojuje mě třeba zneužívání lékařské péče obecně. V době, kdy se za návštěvu lékaře platil regulační poplatek třicet korun, poklesla najednou velmi významně návštěvnost v lékařských ordinacích. Takže to asi byly návštěvy spíše společenské než potřebné.

U nás se zneužívání dnes projevuje například tím, že někteří pacienti i s dlouhodobými potížemi záměrně chodí do nemocnice večer a v noci, protože očekávají, že budou na pohotovosti ošetřeni bez nutnosti čekat jako u praktického lékaře, a že tam budou mít lepší ošetření. A ještě se nechají odvézt rychlou a předstírají, že jsou jejich potíže akutní. My tyto pacienty samozřejmě poznáme, a pokud jsou jejich potíže banální ve srovnání s jinými závažnějšími diagnózami, musejí stejně na ošetření čekat déle než ostatní.

Myslím, že by bylo správné, kdyby si na takové noční ošetření podstatně připláceli, ne jen těch směšných devadesát korun, tedy dvě piva, jak říkám. A pak taky těžko hledám nějaký soucit s opilci, kteří nám pozvracejí ambulanci a ohánějí se pěstmi po sestřičkách. Nakonec odkráčejí středem, a to jejich ošetření zaplatíme my všichni ostatní. Pramenem zklamání jsou pro mě občas také agresivní a nespokojení pacienti a jejich příbuzní, kteří chtějí všechno hned, v nejlepší kvalitě a zadarmo.

Závažné věci se samozřejmě hned řeší, ale co snese odkladu, to se objednává. Nebo se lidé rozčilují, že čekají na interní ambulanci na výsledky vyšetření několik hodin. Když přijdete do restaurace a objednáte si řízek, taky nezačnete po pěti minutách bouchat do stolu, protože si dokážete představit, že se musí maso nachystat, obalit, osmažit a tak dále a že to prostě chce svůj čas, který nezkrátíte. A čím složitější pokrm, tím déle čekáte.

V nemocnici je to podobné. Ale rozumím tomu, že když vás něco bolí, může být každá minuta nekonečná. Kromě toho - důležité je, abychom především dokázali na urgentu rychle rozpoznat a okamžitě ošetřit nejzávažnější stavy ohrožující život, a aby nevznikly nějaké chyby z prodlení.

Jak vnímáte současnou situaci ve zdravotnictví?
Lékaři poslední měsíce silně protestovali proti těžkým pracovním podmínkám a neřešeným problémům v organizaci zdravotnictví. Teď se dohodli s vládou na odkladu protestu, aby se mohly připravit kroky pro reformaci zdravotnictví. Mrzí mě, že se to v médiích a pak mezi lidmi prezentuje stylem - lékařům se zvýšily mzdy a budou zase dál dělat přesčasy jako dřív - tak vidíte, vlastně jim šlo jen o peníze. To je nepřijatelné zjednodušení celé situace.

Ve zdravotnictví je problémů několik, a dost spolu souvisejí: Tak třeba lékaři v nemocnicích dělají spoustu zbytečné práce - lékařské i administrativní. Proto, a nejen proto jich je málo na práci, kterou musejí udělat - na noční nastupují ti samí, co byli v práci ve dne, a tak vznikají přesčasy. Peníze za přesčasy se však doktorům hodí, protože jejich základní mzdy jsou nízké ve srovnání s jinými profesemi a ve srovnání s jejich očekáváním. Tím se kruh uzavírá.

Lékařské fakulty také produkují málo lékařů. Tedy produkují jich dost, ale snad skoro třetina nezačne pracovat v českém zdravotnictví. Slováci studující u nás se vracejí na Slovensko, cizinci do Pákistánu, Velké Británie a jinam, někteří čeští absolventi jdou také do zahraničí, jiní k firmám…často právě kvůli nízkému nástupnímu platu u nás. Takže lékařů je v Česku po desetiletí pořád stejně, ale práce pro ně je více - viz stárnutí populace.

Pak si vezměte to financování: nemocnice v České republice vydělávají tím, že „utrácejí“. V praxi to znamená, že nemocnice jsou pojišťovnou nuceny udělat stejné množství výkonů a vyšetření, které daňové poplatníky stojí spoustu peněz, jako v minulosti, aby příští rok dostaly od pojišťovny na provoz zase stejnou částku. I když by pacienti někdy potřebovali třeba něco úplně jiného. To je přeci absurdní hospodaření. Tak byste rodinný rozpočet nevedla, že ne? I sám ředitel VZP říká, že se to musí změnit.

Toto všechno a mnohé další bychom potřebovali vyřešit, ne jen platy a přesčasy. A o tom všem ten protest je. Ostatně, je to repete po dvanácti letech - - vzpomínáte na Děkujeme, odcházíme? To bylo podobné, ale tehdy se lékaři nechali uchlácholit sliby vlády. Nic podstatného se za tu dobu ale bohužel nezměnilo. Doufejme, že teď bude výsledek lepší. Opravdu se na nás nezlobte - chceme dělat dobrou práci, být odpočatí, mít na vás pacienty čas a usmívat se na vás.

Daří se vám i přes velké pracovní vytížení dbát na prevenci kardiovaskulárních onemocnění?
To se vracíme k vyvažování toho stresu. Mluvili jsme o hudbě - kromě violoncella rád hraju na piano, na kytaru, příležitostí je hodně. Doma si pouštím jazz, ale máme také s manželkou předplatné na pravidelné symfonické koncerty olomoucké filharmonie. Teď jsme se po mnoha letech konečně rozhodli rekonstruovat naši chalupu u hradu Sovinec - moc romantické místo. Štípání dříví a zvelebování zahrady mi tam pomáhá spalovat ty tuky. Úplně na dno si sáhnu jednou týdně při sprintu na florbalu. Když chci být sám, jedu tábořit do lesa nebo na pstruhy. A dost nekompromisně se nám do života derou dvě naše vnoučata, která už pochopila, na co jsou prarodiče dobří.