„Rodina má kořeny na Přerovsku, mí rodiče ale prožili velkou část života na území bývalé Jugoslávie, kde jsem se narodila i já. Teprve, když mi byly necelé dva roky, vrátili jsme se do Československa,“ říká dcera oceněného hrdiny Božena Pokorná. Život jejího otce připomíná nejvíc ze všeho válečný román. Několikrát se dostal do situací, kdy mu šlo o život, dostal se z nich ale jako zázrakem.

„Ve čtyřiačtyřicátém roce jsem vstoupil k partyzánům a bojoval s nimi do konce války. Dosud mám originál vojenské knížky, jen se podívejte. Odsloužen jeden rok, tři měsíce a osmnáct dní,“ ukazuje Tomek.

„Bylo to těžké, šli po nás Němci, gestapo. V jednom útoku přišlo o život pět až osm lidí z jedné roty. Když jsem viděl, jak kolem mě padají mí přátelé, čekal jsem, kdy to trefí mě.“ Václav Tomek, kterému tehdy bylo něco málo přes dvacet let, utrpěl zranění na krku od střepiny z minometu.

„Zasáhlo mi to žílu, za čtrnáct dní jsem byl ale zase v bojích. My jsme nebyli armáda, ale partyzáni. Neměli jsme nemocnici. Lékař chodil s námi a léčil nás za pochodu. Kdo na tom byl špatně, vezl se na koni,“ líčí Tomek.

S partyzány bojovali i jeho bratranci

S partyzány bojovali i jeho dva bratranci Stanislav a Josef, podporovala je i manželka Marie. „Matka mi vyprávěla, jak tajně nosili jídlo na místa, kudy věděli, že partyzáni půjdou,“ říká Pokorná. Václav Tomek

Válečné události ale životem Václava Tomka otřásly ještě dříve, než vstoupil k partyzánům.

„V Záhřebu mě omylem sebrali a šel jsem do koncentráku. Měl jsem ale štěstí, zamíchal jsem se mezi kolonu, která opouštěla tábor. Nevím, kam přesně šli, dělali nějaký okruh a pak se zase vraceli. Já už se s nimi ale nevrátil,“ popisuje dnes osmaosmdesátiletý muž.

Jindy se mu zase podařilo dostat pryč z nucených prací.

„Vojáci tam měli pekařské auto a na něm bedny s chlebem. Já je tam skládal, když jsem ale skončil, nikdo si nevšiml, že jsem pořád ještě v autě. Auto odjelo a já v něm. Nijak jsem to neplánoval, vyšlo to tak. Kdyby to věděl ten, co nás hlídal, zabil by mě,“ líčí oceněný muž.

Pomohl mu tovaryš

I ze zajetí se mu podařilo dostat.

„Každou noc mezi námi popravovali. Za každého zabitého Němce jednoho člověka, když to byl důstojník, deset lidí. Pomohl mi náš bývalý tovaryš. Otec měl totiž kovárnu, býval u nás tovaryš, kluk starý asi jako já. Ten se pak dal k Němcům, kvůli penězům. Stal se u nich kapitánem. Když zjistil, co se mnou je, nějakým podfukem mi pomohl,“ vypráví Tomek.

„Jako malá jsem ty příběhy strašně ráda poslouchala. Když ještě přišli strejcové a povídali si, co tenkrát všechno prožili. Jsem na své rodiče opravdu hrdá,“ říká Božena Pokorná.