„Myslím, že jen opravdu málo Přerovanů je v obraze, jak naše město pomohlo malé vesnici na Opavsku postavit se zase na nohy. Díky tomu, že Přerov pořádal ozdravné pobyty, mohly vesnické děti taky trochu okusit i jim tak vzdálený městský život," prozrazuje režisérka snímku Svatava Měrková.

Rozhovor se Svatavou Měrkovou close Svatava Měrková zoom_in

Jak probíhalo natáčení v Dobroslavicích. Kolik pamětníků jste potkala?

V Dobroslavicích jsme strávili celkem tři dny. Ten první proběhlo setkání s pamětníky na obecním úřadě, které domluvila starostka Dobroslavic Hana Bližňáková. Vyslechla jsem si jejich příběhy, zhlédla archivní černobílý film mapující nejen poválečné výjevy z obce. Také jsme udělali s týmem obhlídky terénu, abychom věděli, kde bude nejvhodnější prostředí pro natáčení. Samotné filmování pak trvalo dva dny. V jejich průběhu jsem hovořila se šesti pamětníky, a také s bývalým starostou Dobroslavic, který se ujal role průvodce historií i vesnicí. Všichni byli velmi přátelští, ochotní, vzali nás do svých domovů a podělili se o rodinné vzpomínky. Byli rádi, že se někdo zajímá o jejich příběhy, a také, že to mohou veřejně prezentovat dalším generacím.

Jaké byly jejich vzpomínky, vybavíte si nějakou konkrétní?

Překvapilo mě, jak jsou jejich vzpomínky pořád ještě živé. Některým se zaleskly oči, když hovořili o tom, jak museli utíkat ze svých domovů a schovávali se v jámách vyhloubených do hlíny v tamním lesoparku, jak museli kopat zákopy pod pohrůžkou smrti nebo jak jejich domy obsadili Němci a oni tam museli společně s nimi chvíli žít. Bylo těžké se vyrovnat se situací, do které byli násilně uvedeni, a jde vidět, že pořád to jsou hořké vzpomínky. Zejména pro pana Chylu, kterému zabila střepina z granátu otce, a on sám byl zasažen druhou, menší, do hlavy. A to mu bylo šest, sedm let. Většina těchto výpovědí v dokumentu zazní, ale je ještě spousta vzpomínek, které se už buď nevešly, a nebo odbočovaly od tématu Kmotrovství Přerova a Dobroslavic.

Zaujalo vás během natáčení něco? Zjistila jste něco nového o Přerovu?

Třeba to, že tamní lidé nechtěli za žádnou cenu odejít ze zcela zpustošené vesnice, kde nezůstal v podstatě kámen na kameni a s vervou se pustili do obnovy svých domů. Jako stavební materiál posloužil mimo jiné i válkou poničený zámek barona Wilczka. Navíc školní děti měly třeba takovou tombolu, kterou uspořádal řídící Kulička, že si losovaly papírky s věcmi z tohoto zámku. Dodnes je mají ve svých domovech a uchovávají je s láskou. Šlo třeba o skříně, truhly, lustry, a hlavně o drobnosti, jako je nádobí, cukřenky, příbory, porcelán.

A zdali jsem zjistila nějakou novou informaci o Přerovu? Přiznám se, že celé toto téma bylo pro mne nové. Myslím, že jen opravdu málo Přerovanů je v obraze, jak naše město pomohlo malé vesnici na Opavsku postavit se zase na nohy. Díky tomu, že Přerov pořádal ozdravné pobyty, mohly vesnické děti taky trochu okusit i jim tak vzdálený městský život. Z vyprávění pamětníků vím, že zde byly při pobytech hodně šťastné, podívaly se na plovárnu, některé se dokonce naučily plavat, hasiči je vzali na výlet do okolí. A jak sami říkali, tohle by v Dobroslavicích, navíc pár let po válce, stěží zažili.

Režírovala jste také dokument o masakru na Švédských šancích. Připravujete další snímek, který by se vázal k historii Přerova?

Mám v hlavě pár nápadů. Hodně mi jich vnukli rodiče, kamarádi a známí. Ať už se jedná o příběhy válečných letců nebo o zajímavá místa s minulostí, lidi a jejich osobní životní příběhy. Chtěla bych také zmapovat některá mementa z dob nedávno minulých, ať už jde o povídání obyvatel, místní architekturu či umění, protože pokud neprocházíte Přerov s automaticky zavřenýma očima, narazíte na spoustu zajímavých věcí, které by stály za zmínku. Jen bych si přála mít více času vše pořádně nastudovat a začít točit. Přece jen ani půlhodinový dokument nevznikne ze dne na den.