Když vstoupím do místnosti, jež voní čerstvě nařezaným jehličím, vazačky právě dokončují věnec. S nožíkem v ruce hbitě ořezávají špice na větvích, jakoby to byl ten nejpřirozenější pohyb. S úžasem je chvíli sleduji a řeknu si, že to nebude nic složitého, že to zkusím také.

Má průvodkyně Jarmila Zdráhalová, která mě zasvěcuje do tajů řemesla, mi půjčuje rukavice, které jsou nezbytnou součástí pracovního oděvu. „Musí být kvalitní, aby je chvojí nepropíchlo," upozorňuje mě. Následně mi její kolegyně podává základ každého věnce, a sice slaměný korpus.

„Korpus, omotaný silikonovou nití, je pevný, po zapíchnutí není potřeba další fixace," vysvětluje mi moje dočasná „mistrová" a podává nožík s větvičkou. Ještě stále věřím tomu, že nepůjde o žádnou vědu a s chutí se do toho pouštím.

První úkol: pevná špička

Mým prvním úkolem je udělat pevnou špičku na nepříliš pevné větvičce. V tuto chvíli zjišťuji, že jsem trochu přecenila síly. Díky cenným radám tamních vazaček ale ořezávání větví postupně přicházím na kloub.

Následující pokusy už mi jdou trochu lépe, a tak se můžu s tvorbou věnce posunout dál – k zapichování větviček do slaměného korpusu. I tento krok vyžaduje značnou dávku zručnosti a především zdatné ruce.

„Zašpicované smrkové chvojí se musí do korpusu napíchnout silou, aby se při zpětném chodu nedalo vytáhnout," popisuje následující proces hlavní vazačka.

„Chvojí je potřeba skládat vějířovitě, aby věnec držel tvar," doplňuje Jarmila Zdráhalová. Snažím se zapichovat smrkové větve podle pokynů, avšak v podání paní „mistrové," která se této práci věnuje čtyřiadvacet let, se zdá být tento zapeklitý úkol mnohem jednodušší.

Trvá to i hodinu a půl

Při práci se dozvídám, že vyrobit velký věnec trvá i hodinu a půl. Radši ani nepřemýšlím nad tím, jak dlouho by práce trvala mně.

Věnec vypadá jako věnec a na řadu přichází poslední část, na kterou se těším obzvlášť, a sice dozdobení. Květin je kolem na výběr spousta, jak živých, tak i umělých. Ve vázách nechybějí karafiáty, lilie, ani gerbery.

Při hledání těch pravých ozdob pro můj věnec se dozvídám, že jsou v Přerově oblíbené živé květiny. Aby šlo s rostlinami lépe pracovat, je potřeba si je dopředu nadrátkovat a nakolíkovat. Tato přípravná fáze mě míjí, protože už je vše nachystané. Věnec tedy ještě dozdobím květinami – a je hotovo.

Můj výtvor se sice s honosnými věnci srovnávat nedá, ale vyzkoušela jsem si, co taková práce obnáší. Při pohledu na pokládání věnce na oslavách 28. října, který byl ve zdejší dílně vyrobený, už tedy budu vědět, jaká dřina a kolik nervů se za tak velkolepým dílem skrývá.

Pohřební služby města Přerova zajišťují na hřbitově pro zájemce výrobu dušičkových věnců.
Na jejich tvorbě se podílejí nejen stálí zaměstnanci, ale také několik brigádníků.
K výrobě smutečních věnců používají vazači především smrkové chvojí, dovážené z lesu Svrčov. Při zvláštních příležitostech, jako jsou Dušičky nebo Vánoce, pak dochází ke kombinaci s borovicí nebo jedlí.
Kromě věnců jsou u veřejnosti oblíbené také ikebany.
*Z květin vazači nejčastěji sáhnou po liliích, gerberách a karafiátech.

Monika Smetanová