„Tady hasiči, měl jste nehodu, pane! Za chvíli budeme u vás,“ chytám přes zavřené okno vzkaz. Najednou kolem auta pobíhá několik mužů v plné polní a stále se mě na něco ptají. V hrdle jakoby mi najednou vyschlo, nohy se začaly samovolně třást a do očí se draly první slzy. Je to sice simulace autonehody, nic mě nebolí, ale v rozbitém autě mi dochází, že jsem se dal napospas naprosto cizím chlapům. Nezbývá nic jiného než věřit, že svou práci zvládnou dobře a já nepřijdu k nějaké úhoně.

Přes okno se mnou komunikuje už mně docela známý hasič a vyptává se: „Co vás bolí? Můžete mluvit? Jestli mě slyšíte, tak na mě mávněte!“ Zvedám ruku a mávám. „Bolí mě nohy,“ křičím přes zavřené řidičovo okno směrem ke svému zachránci. Svými dotazy mě natolik zaměstnává, že nestíhám sledovat, co se kolem vlastně všechno děje.

Vrakem auta se začínají ozývat první ohlušující zvuky a připadám si jako v konzervě od sardinek. Malé střípky z oken mi občas spadnou na nohy, sedím jak paralyzovaný a pomalu si vsugerovávám, že mě bolí nohy. Najednou se za mnou ozve hlas. Konečně… bleskne mi hlavou.

Jak se vám dýchá?

Chlapíci se mezi sebou domlouvají, jak budou dál postupovat a zachránce, který zřejmě dostal za úkol se mnou stále komunikovat, mluví klidným hlasem. „Teď půjdu za váma dopředu. Jak se vám dýchá?,“ pokračuje dál v sérií otázek. Po krkolomném přelezení sedadla spolujezdce je vedle mě a dává mi na obličej kyslíkovou masku. Auto se stále otřásá a dunivé zvuky, které jím zároveň vibrují, přehlušuje další hlas za mnou.

„Krční límec, pojď, drž mu hlavu!“ Zezadu cítím, jak mě někdo chytá za hlavu a chlapík vedle mě mi zkušenými pohyby nasazuje krunýř. Celý jsem ztuhl a při hovoru s nimi jsem si očkem pokukoval po nohách, zda se ještě třesou. No, to jsem teda hrdina. Simulace nehody, a tak se nechat rozhodit – běželo mi neustále hlavou.

Připadalo mi, že to trvá snad celou věčnost. Průvodce mě však nenechává ani chvíli v klidu. Pořád líčí, co se bude dál dít. Nemám ani v nejmenším představu, jak dlouho jsem uvězněný v bílé škodovce a pořád nemám pocit, že už by bylo někde kolem mě nějaké místo, kterým by mě konečně mohli vyprostit.

Přikrytý dekou a u hlavy chráněný nějakou deskou si u pusy stále přidržuju kyslíkovou masku. Cítím vedle sebe hodně nepříjemné pnutí. Cvak, cvak a ze stísněného prostoru prošpikovaného hasiči, pilami a pneumatickými nůžkami se rázem stává aréna.

Takže za hadry a na tři

Začínám konečně vnímat zvuky haly a obavy se pomalu začínají vytrácet. Zkušený borec, který vedle mě celou dobu trpělivě seděl a kladl nekonečné otázky, mě začal připravovat na transport. V tu chvíli mi poprvé na tváři přeběhl úsměv. Vypadalo to totiž, že místo v rozbité škodovce sedím v kabrioletu. Nad hlavou se mi objevila asi pětice chlapů, po celou dobu jsem neměl ani tušení, kolik se jich vlastně na mé simulované záchraně podílelo.

Za zády začínám cítit nepříjemnou plochou desku a přichází moment poslední. „Takže za hadry a na tři!“ volá jeden z nich. Během vteřiny jsem na prkně a už mě kurtují. Nekonečné chvíle jsou za mnou a na nosítkách sleduji střešní konstrukci haly. Ufff… Na podlaze se pomalu posadím a teprve teď si všímám úplně zpoceného hasiče, který se mnou celou tu akci prožil uvnitř.

Chci říct: díky chlapci, ale než se stihnu kolem sebe pořádně rozhlédnout, už tam nikdo z nich není. Přiznám se, že když jsem začal přemýšlet o svém nápadu vyzkoušet si roli figuranta na mistrovství republiky hasičů ve vyprošťování osob z aut, říkal jsem si, jak je u mě obvyklé, že to bude brnkačka. Omyl. Stačilo si jen na chvíli představit, že se mi to doopravdy stalo, a musím zcela pokorně přiznat, že tento zážitek mi nadobro stačil.

SOUVISEJÍCÍ: OBRAZEM: Hasiči vyprošťovali lidi z aut, bojovali o titul