Dnes bydlí spolu s rodiči a tchyní na hotelu Zimní stadion v Přerově. Ubytovací zařízení už poskytlo azyl čtyřem desítkám uprchlíků z Ukrajiny a pokoje jsou stále obsazené.

„Situace na Ukrajině není dobrá, ale stále věříme, že se jednou vrátíme domů,“ říká mladá žena, která za necelý rok urazila dlouhý kus cesty.

Naučila se obstojně česky, stará se o své děti a příbuzné, kteří už jsou v seniorském věku. Zvládnout nový jazyk je pro rodiče těžší než pro ni, a tak s nimi vyřizuje nejnutnější věci na úřadech.

„To pro mě byla asi největší změna. Doma jsem podnikala v oboru manikérka a pedikérka. Rodiče bydleli ve vlastním bytě, tchyně samozřejmě také. Dnes je ale veškerá zodpovědnost na mně, protože bydlíme všichni společně. Naučila jsem se i proto rychle česky, abych se domluvila na úřadech, ale třeba i v nemocnici. Snažím se rodičům a tchyni, která už má 77 let, co nejvíce pomáhat,“ líčí.

Na život v Přerově si rychle zvykla a ve městě se jí moc líbí. „V Záporoží žije osm set tisíc obyvatel, a i když je Přerov menší, je tu všechno, co člověk potřebuje k životu - blízkost nemocnice, služeb, obchodů. S dětmi chodím ráda do vašeho krásného parku a já osobně jsem moc ráda, že je tu řeka. Doma na Ukrajině jsem se totiž dívala přímo z okna dětského pokoje na řeku, jen trochu větší - Dněpr,“ směje se. „Jsem tedy na blízkost řeky zvyklá,“ dodává.

Sympatická Ukrajinka se podle svých slov snažila ze všeho nejdříve proniknout do tajů češtiny.

„Bez toho bychom se neobešli. Nejprve jsem chodila na kurz k paní Heleně Netopilové, teď docházím na charitu. Česky se učím i přes aplikaci v telefonu,“ líčí. Obě děti navštěvují Základní školu Želatovská v Přerově.

Manžela neviděla téměř rok

Manžela, který zůstal na Ukrajině, neviděla téměř rok. „Přijet za námi nemůže, protože je válečný stav, ale když teď měly děti ve škole jarní prázdniny, odjela jsem s nimi na Ukrajinu - do Lvova. Tam jsme se s manželem po dlouhé době konečně setkali. Děti jedenáct měsíců neviděly tátu, takže už tím opravdu trpěly. Moc jim chyběl,“ poznamenává.

Marina našla v Přerově nové přátele a kamarády. „Našla jsem si tu kamarádku, která žije v Česku už dvacet šest let, a pak ještě jednu - ta tu bydlí dva roky. Mám ale i české kamarádky a chodíme k nim domů na kafíčko,“ říká s pýchou v hlase novou frázi v češtině, kterou se naučila.

Snaží se také poznávat Českou republiku a jezdí s dětmi na výlety. „Moje sestra bydlí v Praze, takže ji občas navštěvujeme. V létě jsme se byli podívat do Olomouce a také do Kroměříže, kde se nám moc líbilo,“ zmiňuje.

Ze všeho nejvíce by si ale přála, aby už válka konečně skončila. „I když jsme opravdu moc vděční za veškerou pomoc, rádi bychom se zase vrátili domů. Všichni věříme a moc chceme, aby to rychle skončilo. Evropa i Amerika pomáhají, jednou to přece musí skončit,“ uzavírá Marina Tsupko.