To bylo dnem mládenců a chlapců, kteří chodívali po domech a šlehali ženy a děvčata jarními proutky, nejčastěji spletenými do sebe po čtyřech, osmi i více kusech, takzvanými žilami, pomlázkami či korbáči.

„Význam pomlázky je ukryt v jejím názvu. Měl za úkol ženy pomlazovat, ozdravovat. Často se také říkalo, že žena musí být vyšlehána, aby „neoprašivěla“.

Šlehání bylo vždy spojeno s obdarováním. Tradičním obdarováním vždy byla malovaná vejce, dnes doplňovaná alkoholem,“ říká etnografka a ředitelka olomouckého Vlastivědného muzea Miloslava Hošková.

Zdobení vajíček na Velikonoce bylo již od pradávna symbolem plodnosti, úrodnosti, života a vzkříšení. Od pohanských časů v sobě vejce skrývají mystické zárodky nového života, proto v předkřesťanských dobách byla dokonce dávána mrtvému do hrobu jako symbol.

„Obdarování červeným vajíčkem jako symbolem lásky a zářivého slunce, dárce života, je starým zvykem. Postupně se vejce začala barvit různými přírodními barvivy na jiné odstíny a k původní jednobarevnosti se přidalo i zdobení jinými technikami, jako je batikování voskem, patronování, vyškrabování a jiné zdobicí techniky. Pro Hanou se koncem 19. století stalo obvyklé zdobení vajíček nalepovanou slámou,“ přibližuje etnografka.

Vajíčka však dostávali i klapači, kteří o Bílé sobotě chodili po vesnici, klapačkami nahrazovali zvony a zastavovali se v jednotlivých staveních.

„Ve čtvrtek, poté co utichly zvony, jejichž duše podle tradice odlétaly do Říma, vyráželi chlapci s klapačkami. Zvuk posvěcených zvonů totiž zaháněl zlé duchy. A bez této ochrany nemohli lidé zůstat, proto zvonění nahradilo klapání,“ vysvětluje historik Karel Hronek.

Na Šumpersku se pak zachovalo honění Jidáše.

„Je to klasické klapání, ale jeden chlapec je převlečený za Jidáše, který buď chodí jen na Bílou sobotu nebo každý den s průvodem klapačů. Vesnice, kde se tento zvyk zachoval, jsou například Brníčko, Javoříčko či Javoří,“ uvedla etnografka šumperského Vlastivědného muzea Mária Kudelová.


Doplnila, že na Velikonoční neděli, ještě před válkou, kdy byla polovina šumperského okresu osídlená německým obyvatelstvem, se pořádaly výjezdy do osení.

„Mladí muži o Velikonoční neděli na koních objeli své polnosti. Mělo to i ochrannou funkci, do polí zastrkávali křížky vyrobené z dřívek, které se pálily na Bílou sobotu. Když se zakládal nový oheň u kostela, dávala se i polínka, z nichž se pak dělaly křížky. Tento obyčej se obnovuje, například v Rapotíně,“ dodala Kudelová.

Ke zvykům, které se na Hané v některých jejích částech dodnes dodržují, patří i Ježíškovy matičky.

„V Bělkovicích-Lašťanech, Dolanech, Dubanech u Prostějova, v Hnojicích či například v Horce nad Moravou byl znám starý obyčej, takzvané Ježíškovy matičky. Slavnost se koná na Bílou sobotu. Před Velikonocemi si děvčata ze svého středu zvolí dvě matičky, které si k sobě vyberou čtyři mládence-koróbnike,“ řekla Miloslava Hošková.

Při slavnosti Vzkříšení se matičky ubíraly do kostela, kde poprosily faráře o sošku Krista s korouhvičkou nebo o kříž. „Ty pak odnášely do kapličky v obci, v Bělkovicích do školy, kde ji nechaly do nedělního rána,“ pokračovala etnografka z olomouckého Vlastivědného muzea.

Tento zvyk se na Hané dochoval do dnešní doby v bohuňovické a dolanské farnosti.

„Před více než 130 lety ženy na Prostějovsku a Vyškovsku hledávaly o Velikonocích na Bílou sobotu Krista. Přes ramena přehodily bílou plachtu – loktušku – a vycházely mlčky pozdě v noci v průvodu do polí ke křížům stojícím na mezích či rozcestích. U každého kříže se pomodlily a po skončené obchůzce se vracely mlčky domů,“ doplnila Hošková.