Franta je moje zlatíčko

Jejich cesty svedl společný úděl a osud.

„Šly jsme si s kolegyní zapálit a zjistily, že nemáme zapalovač. Nikdo jiný, než Franta, tam tehdy nebyl. Mám problémy s rukama, a tak mi cigareta spadla na zem. On ji zvedl, podal mi ji a už se ode mě nehnul," popisuje začátek vztahu paní Jaroslava.

„Zblbnul se do mě hned. Jenže všichni to tady věděli, jen já ne. Franta je moje zlatíčko, alespoň pro mě. Je kamarádský, přátelský a obětavý, vždycky mi pomůže," říká.

Padesátiletá paní Jaroslava trpí polyneuropatií, vážným neurologickým onemocnění. Život se s ní příliš nemazlil, ale vzpomínat na špatné věci už nechce. Se svými příbuznými ani dětmi se nestýká. Proč?

„Jsme na tom s Frantou oba stejně. Oni odepsali nás a my zase je. Náš příběh je vlastně příběhem dvou ztracených duší, které se tady v lazaretu našly," popisuje.

Vyučila se obuvnicí, ale už v osmnácti letech začala mít vážné zdravotní problémy.

„Dělala jsem asi rok ve Snaze Brno, a potom, co se dalo. Asi nejdéle jsem vydržela u ochranky. Chtěla bych se k tomu vrátit, ale na vozíku nemám šanci. Od roku 2009 je můj zdravotní stav nezvratný," podotýká.

V lazaretu v Dluhonské ulici přesto začala nová etapa jejího života. A s Františkem plánují společnou budoucnost. Sociální pracovníci přerovského magistrátu pro ně teď hledají nové bydlení a zrovna v pátek se naskytla možnost na umístění v domově pro seniory v Jaroměři.

„Pokud tam ale nebudeme na společném pokoji, nemá to pro nás smysl," vysvětluje.

František je prý člověk, který jí maximálně vyhovuje ve všech směrech. „Je to prostě blíženec. Já jsem lev, takže si s blíženci rozumím. Mají sice rozporuplnou povahu, jsou v nich dva lidé, ale jsou to kliďasi. Já jsem zase pruďas a mám navíc ascendent ve střelci, takže se to vyvažuje," usmívá se žena, která se podle svých slov věnuje esoterice.

Jejich vztah je založený hlavně na duševním souznění.

„Já už postelové hrátky nebudu mít s nikým. Pokud chtějí ženskou do postele, tak ať si jdou. Ale ať se ke mně laskavě vrátí," říká.

Na otázku, co pro ni znamená láska, odpovídá paní Jaroslava tajemně.

„Já vám na to odpovím otázkou. Co to vlastně láska je? Slovo láska je zneužito stejně tak, jako slovo boží. Jsem věřící člověk, ale myslím si, že větou „miluji tě" se často a zbytečně plýtvá," uzavírá.

Jaruška je moje první láska

Sedmapadesátiletý František Č. žije v lazaretu více jak tři roky. „Převezli mě sem v úterý 19. září 2011," vybavuje si dodnes detailně datum, kdy se mu změnil život. Je původem ze Zlína a dříve pracoval jako zedník a skladník. Z normálního života ho ale vyřadilo těžké zranění nohou.

„Napraný jsem proletěl potokem," líčí osudný moment. Jeho životní situaci nepomohla ani rozepře v rodině. „Dělal jsem s tatínkem na farmě, ale pohádali jsme se, a tak jsem se sebral a odešel. Chvíli jsem si psal s tetou, ale s rodinou už se teď nestýkám," vysvětluje.

Jeho jedinou rodinou je tak paní Jaroslava, kterou potkal v ubytovně. Byla to láska na první pohled? „Nevím, co je to láska. Prostě to mezi námi přeskočilo. Jiný výběr už tady nebyl, vzal jsem, co zbylo," glosuje.

Společně rádi čtou i vaří. A doufají, že zůstanou pořád spolu. „Uvažoval jsem, že bychom se vzali, protože nás chtěli rozdělit. Nechceme být každý zvlášť," prohlašuje rázně František.

Na oslavu Valentýna nic neplánují. Hlavní je pro ně zůstat spolu. „Nejhezčím dárkem by pro nás bylo odejít spolu co nejrychleji pryč. Uvidíme, co seženeme, ale moc si vybírat nemůžeme," míní.