VIDEO: V Přerově uctili památku obětí masakru na Švédských šancích

Od tragédie uplynulo 77 let

Protože šli s maminkou koupit do nedaleké vesnice mléko, vojáci na ně zapomněli. Na Švédských šancích, kde došlo k největší tragédii v našich poválečných dějinách, uctil v sobotu odpoledne spolu s ostatními 267 nevinných obětí krvavého běsnění.

Pietní vzpomínkové shromáždění na událost, ke které došlo v noci z 18. na 19. června roku 1945, se uskutečnilo na dvou místech - na městském hřbitově a u kovaného kříže na Švédských šancích. Zúčastnili se ho zástupci vedení přerovské radnice, ale i německého velvyslanectví a karpatských Němců. Přítomní uctili oběti tichou modlitbou.

Kov ve městě se letos přemístí do výloh prodejen

„Tehdy mi bylo šest let, ale vybavuji si to, jako by to bylo včera. Moje pocity na tomto místě jsou skličující, zemřeli tu moji nejbližší, ale i kamarádi z dětství. Domů jsme nakonec z Přerova odjeli druhým transportem, který jel přes Vídeň do Budapešti, část cesty jsme urazili i koňským povozem do Dobšiné. Když jsme přijeli domů, měli jsme byt obrácený vzhůru nohama, jak hledali zlato a cenné věci. Mysleli si totiž, že nás s maminkou postříleli také,“ líčil s pohnutím v hlase Pavel Molnár, kterému je dnes třiaosmdesát let.

Na své blízké vzpomínali i příbuzní ze Slovenska

Uctít památku svých příbuzných, kteří na Švédských šancích zahynuli, přijela ze slovenského Trenčína také Mária Pafčugová. Během jediné noci přišla o více než dvě desítky příbuzných.

„Babička, dědeček, osmadvacetiletá otcova sestra, sestřenice s malými dětmi, tety, strýcové. Ti všichni tady zemřeli. V padesátých letech se o tom nesmělo mluvit, to téma bylo tabu. Můj tatínek ale jezdil každý rok do Prahy, a pokaždé vystoupil tady v Přerově. Zastavil se u kříže u cesty, zapálil svíčku, natrhal polní květiny. Pomodlil se, a pak pokračoval dál v cestě do Prahy. Věděla to ale jen maminka, nikdo jiný - mluvit se o tom nesmělo,“ vzpomněla Mária Pafčugová.

V Kojetíně otevřeli novou naučnou stezku, navazuje na biocentrum

Podle ní si i půda na poli pamatuje utrpení nevinných lidí, kteří zde zemřeli.

„Vzala jsem si před lety hlínu z tohoto místa a stébla, která mi připomínají, co tehdy ti staří lidé, ženy a děti museli prožít. Viděla jsem, jak ten pás půdy, kde byli pochováni, živoří. Okolní tráva byla vysoká, ale na tomto místě byla o dvacet až třicet centimetrů nižší,“ poznamenala.

Ke kruté poválečné odplatě došlo v noci z 18. na 19. června roku 1945 - měsíc po skončení druhé světové války. Rozhodující roli sehrál důstojník Karol Pazúr, který nechal 18. června vyvléct z vlaku karpatské Němce, Maďary a Slováky. Tvrdil, že jsou v transportu příslušníci SS, zodpovědní za válečná zvěrstva.

Nikdo nebyl ušetřen, ani půlroční miminko

Lidé, kteří neměli s jednotkami SS nic společného, byli vyhnáni z transportu a dovlečeni na kopec nad Přerovem. Museli se vysvléct do spodního prádla a odevzdat vrahům peníze, šperky, vkladní knížky a doklady. Pak byli kulkou do týla nemilosrdně popraveni.

Pamětníci vzpomínali na muže a ženy, kteří prosili a modlili se k Bohu, na děti, které hystericky plakaly. Nikdo ale nedostal šanci - žádná ze sto dvaceti žen, žádný z dvaasedmdesáti mužů, žádné z pětasedmdesáti dětí. Nejmladší oběti bylo šest měsíců.

Rudoarmějec Přerovu nevadí, o jeho odstranění se neuvažuje

Samozvaný mstitel Pazúr si na místním národním výboru v Lověšicích vyžádal silné chlapy k vykopání hromadného hrobu.

„Dvacet sedm mužů muselo hloubit jámu. Akt pomsty skončil 19. června krátce před půl pátou ráno, kdy byl hrob o velikosti 17x2x2 metry plný mrtvých těl. Podle výpovědi pamětníků se hrob hýbal tři dny,“ řekl historik František Hýbl, který se okolnostmi hrůzného činu zabývá více než desítky let.

Strůjce masakru nebyl nikdy potrestán

O masakru na Švédských šancích se za totality nesmělo mluvit a jeho hlavní strůjce Karol Pazúr nebyl nikdy potrestán.

Na místě tragédie, kde se sny karpatských Němců o poválečné svobodě proměnily ve chvíle hrůzy a utrpení, promluvil děkan přerovské farnosti Josef Rosenberg. Vyzval ke smíření.

„Ti, kteří zabíjeli, znali své oběti. Je to známá epizoda z prvních stránek Bible. Bratr zavraždí bratra a krev volá k Hospodinu. Ne po pomstě, ale i po smíření. V tuto chvíli máme za co děkovat. Scházejí se tu lidé, kteří mluví různými jazyky, stejně jako v té době, obýváme stejný prostor Evropy a není náhodou, že Přerov není jen křižovatkou Moravy, ale i lidských osudů. A lidské osudy se neuzavírají na padesát, šedesát let, ale mají přesah. Vše, co člověk dobrého vykonává, přetrvává. Modleme se za budoucnost a za mír, nejen u nás, ale po celém světě,“ uzavřel Josef Rosenberg.