Oběti této tragické události, která je o to horší, že k ní došlo měsíc po skončení druhé světové války, se konečně dočkaly pamětní desky na olomouckém hřbitově. Nově upravený památník je i na hřbitově v Přerově, kde jsou pochováni muži.

Pietního aktu se ve čtvrtek odpoledne zúčastnili zástupci města Olomouce a Přerova, ale také slovenské Dobšiné. Tedy města, ze kterého pochází 112 obětí.

„Během noci z 18. na 19. června 1945 přišlo o život 267 karpatských Němců – z toho 120 žen, 72 mužů a 75 dětí do patnácti let," přiblížil historik František Hýbl. Nejmladším chlapečkům bylo šest, sedm a osm měsíců.

„Tyto nešťastné děti stříleli příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky v náručí jejich matek. O to byl čin brutálnější a krutější," dodal. Lidé byli násilně vyvlečení z vlaku, který zastavil na přerovském nádraží. Pokyn k popravě dal mladý poručík Karol Pazúr, kterému pomáhali četař aspirant Bedřich Smetana a další vojáci.

Režim chtěl zahladit stopy

„Podle očitých svědků události, které se mi podařilo vyzpovídat, trvala poprava celou noc. Kopat hrob museli i lidé z nedalekých Lověšic. Jen několik šťastlivců zachránila náhoda, protože na nádraží sháněli jídlo pro své lidi z transportu," zmínil.

O činu se nesmělo dlouho mluvit a komunistický režim držel informace pod pokličkou.

„Státní bezpečnost nařídila během dvou dní v říjnu roku 1947 exhumovat všechny oběti – muže dali do beden a pohřbili na hřbitově v Přerově. Aby zahladili skutečnost, že mezi oběťmi byly i ženy a děti, byla těla odvezena do krematoria a spálena," vylíčil František Hýbl.

Popel ženských a dětských obětí byl uložen ve dvou pozinkovaných bednách na neředínském hřbitově.

„Teprve před deseti lety se mi tuto zprávu podařilo objevit a díky zdejšímu panu řediteli jsme na hřbitovní správě zjistili a identifikovali toto místo," doplnil historik.

Právo vítězů je diktovat historii, říká primátor Dobšiné

Památce obětí se přišli poklonit i zástupci slovenské Dobšiné. Mezi nimi i primátor města Jan Slovák. „Co k tomu říct? Právo vítězů je diktovat historii, ta ale často není pravdivá. My jsme vděční za to, že vyšla pravda najevo a my zde můžeme položit občanům našeho města věnec," řekl.

Tragická událost byla přitom pro mnohé obyvatele Dobšiné léta tajemstvím.

„K informacím jsme se dostávali jen tehdy, pokud o nich hovořili naši rodiče – a potichu," doplnil Timor Harmata z Dobšiné.

Za objasnění smutné kapitoly dějin vděčí obyvatelé městečka právě Františku Hýblovi.

„Prvotní zprávy nám dal v roce 1992, a už o dva roky později jsme u nás zbudovali památníček a donesli ze Švédských šancí hrst země. Od té doby si tuto událost připomínáme každý rok," přiblížil.

Podle evangelického faráře Radovana Gdovina z Dobšiné je smutným faktem, že byli viníci masakru potrestáni jen symbolicky. Zejména hlavní aktér zrůdného činu Karol Pazúr, který sám kolaboroval s nacisty a vraždou nevinných karpatských Němců chtěl napravit svou pošramocenou pověst.

„Za bývalého režimu tito lidé stáli na tribunách a byli to největší hrdinové druhé světové války. V tom je ta největší křivda – že spravedlnosti nebylo učiněno zadost. Vnímáme jako svou povinnost přijít sem a poklonit se obětem," řekl farář z Dobšiné.

„Myslím si, že největším poučením z této události je motto uvedené na pamětní desce: Pokud vidíme nespravedlnost a mlčíme, dopouštíme se jí sami. Měli bychom vždycky udělat všechno, co je v našich silách, abychom zabránili zlu," uzavřel.