„Už jste to někdy zkoušel?,“ pokládá mi otázku vymakaný sympaťák zhruba v mém věku. Má odpověď je víc než stručná: Ne. „A kladivo jste někdy v ruce držel?,“ ptá se dále. S naprosto klidným hlasem odpovídám, že jsem několikrát v životě zatloukal hřebík. Jde vidět, že je má odpověď docela pobavila.

„Tak to abychom zkusili něco míň náročného, co říkáte?“ Nijak neodporuji a jen přikyvuji hlavou. Vyrážíme z našeho seznamovacího stanoviště do míst, kterému se na Helfštýně neřekne jinak než psinec. Pod kopcem u hradeb je malé kovářské pracoviště a asi stovka diváků. Můj kovářský průvodce mi začíná osvětlovat, co bude mým úkolem. Dostávám do ruky dvacet centimetrů dlouhou kulatinu a zadání zní jasně. „Musíte se snažit o co nejdelší hrot, nahřejete a bouchnete, pak otočíte kulatinu o devadesát stupňů a zase bouchnete. Chce to být rychlý,“ ukončuje krátkou vstupní instruktáž.

To bude brnkačka, letí mi hlavou. To přeci musím úplně v pohodě zvládnout. Jeden z instruktorů bere do ruky kladivo a dožluta rozžhavenou tyč v kovových kleštích. Buch, buch… Sleduji bedlivě pohyby jeho paží, postoj a nejvíce se zaměřuji na otáčení profilu, o kterém mi říkal. Po malé chvilce se sklání nad kbelíkem naplněným vodou, ze kterého vycházejí syčivé zvuky. „Hotovo, a to je celé,“ říká…

Přicházím k výhni, kde už se má kulatina rozžhavila do oranžové barvy. V ruce držím kleště a snažím se chytit kulatinu do kleští. „Hlavně žádná křeč,“ říkám si…

„Ještě počkej, až to zežloutne, chce to natavit co nejvíc,“ chytám z dálky slova svého učitele. Hlavou mi znovu letí celá instruktáž a zaměstnán opakováním si všeho, mě z mého snažení vyrušuje kolega, který celou akci dokumentuje.

„Tak dobrý, můžeš jít na to!,“ vyzvedávám žhnoucí prut z výhně a mířím ke kovadlině. Stíhám si všímat, že železo úplně prská a odpadávájí z něj malé zlatavé nitky. To je paráda, to je paráda… Přichází první rána a žhavost jakoby se pojednou vytratila. „Chce to pořádnou ránu,“ přichází pokyn zprava. Druhá, třetí – otáčím kulatinou v kleštích. Další rány nepočítám, jen cítím jak kovářské kladivo těžkne v mé ruce. Pomáhám si občasným položením a cítím, že už jej asi neudržím.

„Chyť ho víc na krátko,“ radí učitel, který určitě zaznamenal, že už se mi pěkně klepe ruka. Pokládám kladivo na kovadlinu a chytám ho blíže pod kovovou částí. Ještě párkrát máchnu rukou a vychutnávám si nádherný cinkot kovadliny. Ovšem má ruka mě přestává poslouchat a cítím, že už ji znovu nezvednu. Vzdávám svůj boj a kulatinu, která změnila svůj tvar jen nepatrně, koupám ji v lázni kovového kbelíku. Voda se kalí a vychází pára. Hotovo! Teprve v tuto chvíli si připouštím, že můj bláhový sen o dýce by mě stál asi víc, než jsem byl schopen dát.

Asistentka přeměřuje můj výtvor a říká: „Dvacet dva a půl, to je dobrý – napoprvé,“ uklidňuje mě s úsměvem. Zvedám oči k tabuli, kde se zapisují pokusy lidí a vidím cifry jako 29, 25, 28. Pohlédnu na svého učitele a už jen suše konstatuji: „Myslím, že raději zůstanu u psaní… Děkuji.“ Následuje už jen poslední póza s výrobkem před hledáčkem fotoaparátu a úsměv. Doufám, že má rozklepaná ruka, ve které cítím každý sval, mi dovolí celou situaci zapsat v klidu a pohodě a nečeká mě nějaká vážnější zdravotní komplikace.

Při pozdější prohlídce vystavovaných exponátů v hradním komplexu si uvědomuji dnes více, než kdy předtím, kolik námahy a potu ty krásné výtvory stály. Klobouk dolů, místři!