Za běžných okolností Milan denně najezdí od 100 do 350 kilometrů a po cestě obslouží až 25 klientů. Jenomže teď jsou restaurace i školy zavřené, zakázek výrazně ubylo, a tak zůstává převážně doma na takzvané ošetřovačce.  Jako otec dvou malých dcer má právo na ošetřovné.

Když ještě pravidelně usedal za volant firemní dodávky, zamířil také do Litovle, která byla tou dobou v karanténě. Do uzavřené oblasti vozil zboží dvakrát týdně.

„Po prvním rozvozu mě firma nechala dva dny doma, protože nikdo vlastně nevěděl, jestli musím být v izolaci,“ popisuje počáteční zmatky provázející karanténu, která trvala 14 dní.

Můžu dovnitř? Pustí mě ven?

O uzavření města se profesionální řidič dozvěděl přímo na cestě do Litovle od svého dispečera, následně z rádia.

Můžu dovnitř? Pustí mě ven? Musím pak preventivně do karantény? Na otázky, které mu běžely hlavou, v danou chvíli nedokázali s jistotou odpovědět ani policisté střežící hranice oblasti s největším výskytem nákazy Covid-19.

Milan nakonec maso i další potraviny doručil, kam měl. Při další návštěvě už byla situace přehlednější.

„Firma mě vybavila respirátorem, dezinfekcí, ochrannými rukavicemi i jednorázovým oblekem. Tohle policie na hranici kontrolovala. Podle občanky zjistili, jestli jsem v jejich systému a mám povolení k vjezdu. Kontrolovali i faktury, kam jedu,“ vzpomíná na přísná opatření.

Když zónu opouštěl naposledy, musel otevřít i nákladový prostor.

„Lidé prý z oblasti utíkali v kufrech aut,“ kroutí nechápavě hlavou.

Běžné riziko povolání

Po návratu z Litovle si Milan Richter pro jistotu sám měřil teplotu, aby se ujistil, že není nakažený.

S nevšední situací se smířil a považoval ji za běžné riziko povolání.

„Říká se, že řidič je jednou nohou v hrobě a druhou ve vězení,“ krčí rameny.

On sám ovšem patří mezi nejlepší řidiče firmy, takže může být relativně v klidu. I když několik nebezpečných situací, které nemohl příliš ovlivnit, si vybavuje.

„Například když na rovném úseku mezi Šternberkem a Opavou se Polák s kamionem místo řízení věnoval mobilu a přejel do protisměru, kde jsem jel já. Kdo tu cestu zná, tak ví, že tam není kam uhnout. Nakonec jsme to ale zvládli.“

Zvýšenou pozornost za volantem věnuje chování cyklistů. „Co kolikrát dokážou vymyslet, to fakt nikdo jiný nedokáže,“ dodává.