„Když začala voda stoupat, vyběhl z jedné uličky kluk a křičel: Voda jde, voda jde! A já mu řekla: Kde jsi na to přišel? Chtěla jsem se podívat ven, ale manžel mi v tom zabránil. To bylo moje jediné štěstí. Kdybych udělala pár kroků, tak mě vlna spláchne. Voda totiž vyletěla z polí na Zárubě, kde bydlíme,“ líčí sedmasedmdesátiletá Anežka Gregovská z Troubek.

Lidé v Troubkách se v těch dnech chystali na hody a za Gregovskými přijela na návštěvu dcera s dětmi. V domě tedy byla i vnoučata.

„To nejhorší přišlo o půlnoci, kdy Troubky zasáhla ničivá povodňová vlna. Byli jsme vytopení jak od Bečvy, tak z té druhé strany - voda se totiž začala točit i od Tovačova. Vysadili jsme rychle děti na hůru - seděly celou dobu na trámu v seně za komínem,“ vzpomíná.

Troubky, 12. července 1997
Troubky 1997: noc hrůzy, apokalypsa. Tyto fotky připomínají tragédii

Děti skočily do vody, všude byly velké vlny

Anežka Gregovská se snažila zachránit prase ve chlévě, kterému s manželem říkali „Šmoulinka.“

„Ve chlívku bylo vody až po bradu, a tak jsem ho celou dobu držela v náručí. Nakonec mě napadlo posadit ho na desku a prasátko se hezky chytlo kopýtky. Manžel byl tehdy na dvoře, hlavu měl skoro pod vodou. Děti křičely strachy, že chtějí dolů,“ líčí.

Musela se proto dostat zpátky do domu. Pak už ale události nabraly rychlý spád. Na jejich obydlí se totiž přihnala další ničivá vlna.

„V domě to začalo praskat, najednou ujely schody a já zůstala stát na balkóně. Dodnes nevím jak, ale dostala jsem se do špajzu. Zřejmě to způsobila tlaková vlna. Pamatuji si, že mi spadla na hlavu bedna a proletěla jsem do prvního poschodí. Tam jsem trčela zamotaná v nějakých drátech. Manžel na mě volal, kde jsem. Nakonec se mi podařilo vyprostit,“ popisuje svůj zápas.

S manželem a dcerou chtěli dostat do bezpečí děti.

„Na Zárubě už všechno praskalo, a tak děti z té hůry skočily do vody. Nedalo se nikam jít, všude byly velké vlny. Naštěstí nám pomohl náš soused,“ vzpomíná. Sousedův dům řádění ničivého živlu ustál, protože to byla novostavba.

„Vrata byla otevřená, a jak dcera skákala přes povalenou ledničku, poranila si nohu. Do obýváku jsme lezli oknem a myslela jsem si, že jdeme do sucha. Nenapadlo mě, že i tam bude voda. Otevřeli okno, a nás to zase slilo. Nakonec nás vytáhli nahoru, kde jsme se převlékli do suchého. Byla jsem už unavená, celou noc jsem strávila ve vodě,“ podotýká.

Starosta Troubek Radek Brázda na vzpomínce na oběti povodně 1997 8. července 2022
Troubky jsou dnes úplně jiné, říká starosta Radek Brázda

Do Troubek jsem se nechtěla vrátit

U sousedů si alespoň na chvíli odpočinuli, a pak následovala další cesta. Na člunu se za nimi dopravil švagr, který rodinu převezl na nedaleké hřiště.

„Odtud už nás přepravil vrtulník do Přerova. Když přiletěla helikoptéra, byla jsem psychicky vyčerpaná. Pamatuji si jen, že mi pilot řekl: Paní, my vás dostaneme do bezpečí,“ vzpomněla na slova, která ji v těžké chvíli povzbudila.

Strastiplná cesta končila v Přerově, kde přistávaly na prostranství před obchodním domem Prior vrtulníky z bochořské základny.

„Tam nejprve ošetřili dceru, která měla pořezanou nohu. Policisté nás pak odvedli na zimní stadion. Měla jsem pocit, že jsme přišli do ráje,“ popisuje Anežka Gregovská.

Rodina se zde setkala a zeť je odvezl ke své rodině do Líšné. Potom se přemístili k dceři do Čech - Domaželic.

„Přišli jsme o dům, povodeň ho strhla. Už jsem se do Troubek nechtěla nikdy vrátit, zanevřela jsem na ně. Jenže co mi to pomohlo, když můj je Troubečák? Řekla jsem mu, že už se zpátky nevrátím. Ale co vám mám říkat? Šla jsem za hlasem lásky,“ líčí.

Kronikářka obce Bochoř Zdeňka Domanská ukazuje fotografie, které zachycují rozsah škod po povodních 1997.  Bochoř byla na Přerovsku jednou z nejpostiženějších a zdemolováno muselo být 67 domů
Bochoř 1997. Někdy už se mi nechtělo ani žít, vzpomíná paní Bohuslava

V Troubkách nakonec manželé zůstali a nastěhovali se do nově postaveného Domu s pečovatelskou službou. Společně oslavili také manželovy šedesátiny - právě na tuto oslavu tehdy pořídili i prasátko jménem „Šmoulinka.“

Podle Anežky Gregovské i ono ničivou povodeň přežilo a vykrmili ho příbuzní.

„Když jsme ho zabíjeli, nemohli jsme ho zabít. Mělo tak velké srdce a plíce, že nechtělo jít ze světa,“ uzavírá s pohnutím v hlase.