Zhruba desetičlenná skupinka seniorů se na hodinu a půl strávenou se psy vždycky těší, prohřátí a relaxace v těsné blízkosti psího těla povzbuzuje i psychiku.

„Jestli se pejsků nebojím? Ale vůbec ne,“ říká s úsměvem jedna z klientek domova Věra Kulhanová.

Zita a Cira putují se svým majitelem po několika domovech a sociálních zařízeních.

„Mají canisterapeutické zkoušky, které se musejí každé dva roky obnovovat,“ vysvětluje Vladimír Došek.

Ne každý pes se na tento druh terapie hodí.

„Nesmí být agresivní, ale ani se nesmí bát. Zkoušky může složit až v osmnácti měsících a nejsou jednoduché,“ říká Došek.

Adepti na canisterapii musí ustát v klidu nejrůznější situace, které mohou nastat.

„Například se nesmí polekat ani zaútočit v případě, že někdo proti nim prudce otevře deštník. Při zkouškách se dělá i třeba to, že někdo kolem nich rychle proběhne a praští o zem taškou plnou PET lahví. Zkouší se také aportování, přivolání a další povely za rušivých podmínek,“ vysvětluje muž.

Jeho fenky zvládají navíc i polohování, což znamená, že vydrží v klidu ležet v těsné blízkosti člověka, kterého tak hřejí.

„Je to hrozně příjemný pocit, takový teploučký,“ libuje si paní Kulhanová, které se fenky vystřídaly u zad i u bolavého kolena.

Se Zitou chodí Došek už třetí školní rok mezi postižené děti v Bystřici pod Hostýnem.

„Tam canisterapie pomáhá při výuce. Opakováním povelů se děcka učí správně vyslovovat, různobarevné obojky, které pejskům připínají, je zase motivují k tomu, aby se naučily pojmenovávat barvy,“ nastiňuje Došek.

V Radkově Lhotě už působí dva roky.

„Měly jsme tu i jednu paní, která se psů bála. Ze zvědavosti se ale někdy chodila na canisterapii podívat jen tak mezi dveřmi a nakonec si pejsky oblíbila,“ zmiňuje instruktorka sociální péče Hana Laušmanová.

Canisterapie pomáhá kromě relaxace i k tomu, aby si lidé se špatnou pohyblivostí rozhýbali končetiny. Spolupracuje-li při ní i fyzioterapeut, může posloužit jako výborná metoda rehabilitace.