Dvaačtyřicetiletý Alois Macourek z Kojetína, který je kvůli vrozené oční vadě slepý, chodí do přerovské pobočky Tyflocentra v Čechově ulici střílet z laserové pistole dvakrát do týdne.

Vždy je s ním i jeho manželka Ivana, která je také nevidomá. „Střílím z laserové pistole jen tak pro radost, někdy v budoucnu bych se ale chtěl zúčastnit i závodů,“ plánuje si Alois Macourek.

Zasáhnout terč prý není nic složitého. „Na uších mám sluchátka, z nichž se linou tóny o různé výšce. Když uslyším ten nejvyšší, znamená to desítku na terči,“ popisuje.

Na svůj úděl si ani přesto, že má zbytky zraku, nestěžuje. „Vystačím si sám, takže mi nedělá problémy dopravit se vlakem do jiného města nebo se zorientovat na novém místě. Mám ale lepší zkušenosti z Prahy, kde jsou lidé na pomoc druhým více zvyklí. Někdy je ani pro samou horlivost nestačíme odhánět,“ směje se.

Jeho manželka Ivana přitakává: „Nejhorší je asi nevhodná pomoc, která člověku spíše ublíží. Jednou se mi třeba stalo, že mi chtěl jeden pán pomoci při vystupování z vlaku. Tahal mě za hůlku tak, že jsem málem spadla,“ popsala jeden ze svých zážitků.

Manželství dvou těžce zrakově postižených lidí prý funguje úplně normálně. „Jsme spolu už osmnáct let. Máme čtrnáctiletou dceru, která chodí na gymnázium. Žijeme normálním životem a všechno bez problémů zvládáme. Pomůcky pro zrakově postižené jsou už teď totiž na vysoké úrovni. Píšu Braillovým písmem, mám doma i mluvící počítač,“ řekl Macourek.

Tomu prý zrakové postižení nijak nebrání v tvůrčí činnosti. Skládá totiž poezii a komponuje hudbu. „Píšu milostnou lyriku, ale také poezii o mezilidských vztazích a básničky pro děti. Zajímají mě i orchestrální skladby, které někdy doplním také svými texty. K hudbě mám vztah, protože jsem vyučený jako ladič pian,“ uzavřel.