I přes opakovanou hrůzu obyvatelé na svou obec nezanevřeli a boj s ničivým živlem nevzdali.

Když se vrátíte do minulosti, jak si zpětně vybavujete osudnou noc ze sedmého na osmého července 1997?
Voda začala přitékat do obce někdy kolem desáté, jedenácté hodiny v noci. Pak už se situace zdramatizovala a především v nočních hodinách začaly domy z vepřovic, které byly delší dobu ve vodě, praskat. Zvlášť pokud byly na patro, které už bylo z pevného materiálu, a spodek z vepřovic, se začaly propadat a bortit. Některé domy se zřítily v noci, jiné až nad ránem. Pokud vím, tak jedna z prvních obětí – Ludmila Smolková – zahynula už v noci. Měla dům v místě, kde byl nejsilnější proud, a voda ho strhla v podstatě ihned. Lidé se zachraňovali většinou tak, že se vyšplhali na přístavby domů, garáže nebo chlévy. Nad ránem pak začala postupná evakuace obyvatel vrtulníky a ráno se už dostávali z obce na člunech za pomoci armády a hasičů. Shromaždiště bylo u fotbalového hřiště, odkud je převážely vrtulníky do Přerova, kde přistávali na ploše u Prioru.

Troubky patřily k nejpostiženějším obcím na Moravě. Devět lidí zkáza pohřbila. Jaké byly jejich osudy?
Různé. Při povodních většinou zemřeli starší lidé, s výjimkou čtyřiadvacetiletého Jana Zaorala, což byl shodou okolností můj ročník. Ten zahynul, když se vracel znovu do domku, ze kterého předtím vytáhli starší paní. Trámy ho zasypaly. V obci stále žije jeho maminka. Zahynuli také manželé Hermanovi, což byli tak padesátníci. Ti bohužel valící se vodu zaregistrovali až hodně pozdě, protože zřejmě tvrdě spali. Plný paradoxů byl také příběh manželů Vojtkových, kteří měli strach zůstat ve svém domku, a tak odešli k sousedům. Zatímco ale jejich obydlí zůstalo stát, dům sousedů se zřítil a oni zůstali uvězněni pod jeho troskami. Na seznamu obětí je také Božena Špalková, která nezemřela hned, a podařilo se ji z vody vytáhnout. Byla ale tak silně podchlazená, že krátce po převozu zemřela v přerovské nemocnici. První obětí byla tedy Ludmila Smolková, brzy v noci zemřely i Drahomila Řihošková a Emilie Skřenková, na které spadly domy a ony zůstaly uvězněné uvnitř.

Kolik domů v Troubkách tehdy spadlo?
Zdemolováno jich bylo celkem 337, jestli se nepletu. Asi 150 jich šlo k zemi hned a zbytek musel být zdemolován po posouzení statikem. Převážně se jednalo o domy z vepřovic. Několik demolic probíhalo ještě o něco později. Byly i domy, které se podařilo opravit po povodních v roce 1997 a v roce 2010, kdy se voda přihnala znovu, musely být shozeny.

Když si vzpomenete na emoce bezprostředně po katastrofě, která postihla celou vesnici, co si vybavíte? Jak lidé prožívali tu obrovskou ztrátu?
Nikdo nic takového nečekal a už vůbec ne v takovém rozsahu. Stoletá voda k nám přišla shodou mnoha okolností a u nás to bylo ještě o to dramatičtější, že se potkala Bečva s Moravou. Pod vodou byla tehdy celá Morava.

Před patnácti lety zaznívaly hlasy, že se mohlo pro včasnou informovanost obyvatel udělat více. Myslíte si, že by se tím něco změnilo?
To si netroufám říci. Můžu jen konstatovat, že systém vyhlašování a krizového řízení nebyl na takové úrovni, jako je teď. Je to patnáct let zpátky a po bitvě je každý generál, nemíním to tedy hodnotit. Informace, které máme dnes, jsou samozřejmě nesrovnatelné. Dokážeme lépe předvídat, máme přesné údaje z Českého hydrometeorologického ústavu. Tenkrát navíc teprve začínala doba mobilů a každý ho u sebe neměl. Starosta sice mobil měl, ale síť nebyla tak funkční. Vždyť koneckonců i Okresní úřad v Přerově, který tehdy zajišťoval krizové řízení, byl pod vodou. Pod vodou byla i půlka Přerova.

Jak probíhaly v Troubkách záchranné práce?
První, kdo zasahoval, byli hasiči, a pak ihned nastoupili vojáci a vrtulníky z přerovské základny a ministerstva vnitra. Po opadnutí vody lidem neuvěřitelně pomáhala právě armáda –  například záchranný prapor z Kutné hory. Ten řešil odstraňování staveb, demolice a řídil všechno, od A až do Z. Na té armádní úrovni to tedy fungovalo a dnes se tato koordinace prací přenesla i na hasiče – poté, co se u nás zredukovaly útvary civilní ochrany. Pamatuji si na zástupy vojáků, dobrovolníky nebo na městské strážníky z Brna, kteří přijeli a pomáhali s odklízením trosek. V prvních okamžicích po katastrofě si vybavuji také obrovskou soudržnost lidí. Všichni, hlavně armáda, pomáhali s obrovským nasazením.

Který konkrétní příběh se vás v té době nejvíce dotkl?
Hodně jsem prožíval, když při povodních zemřel můj vrstevník Honza Zaoral. Když toho dotyčného znáte z různých akcí a ze školy, tak vás to hodně zasáhne. Dlouho jsme tomu nechtěli uvěřit.

Z nejhoršího jsem se dostali za pět let

Troubky postihly povodně dvakrát po sobě. Dá se s trochou trpké nadsázky říci, že vám povodně také něco daly?
Dnes je obec úplně jiná než v roce 1997. Během posledních let prošla obrovskou proměnou. Když porovnáte obrázky Troubek z doby před patnácti lety s dneškem, tak vesnici vůbec nepoznáte. Rozpoznat některá místa podle starých fotek je docela problém. Díváte se na fotografie, které se pořizovaly při demolicích, a ptáte se: kde to vlastně bylo, čí je to dům? Obec prošla obrovskou stavební proměnou, ty objekty dnes vypadají úplně jinak, jsou moderní. Zatímco tenkrát byla vesnice rozdělena na grunty a domkaře a měla zcela jiný ráz. Teď je to všechno v nové zástavbě.

Troubky se staly v roce 1997 symbolem povodní a směřovala do nich humanitární pomoc z celé republiky, ale i ze světa. Jak jste to tehdy vnímali?
Bylo to úžasné, do obce mířily obrovské finanční dary a směřovala sem i pomoc organizací, které se dlouhodobě věnují charitě. Troubkám tehdy pomáhala celá řada dobrovolníků, aby vstaly jako ten pověstný pták Fénix z popela. Finance, které sem dorazily od fyzických a právnických osob, přispěly k tomu, že se obec začala postupně vzpamatovávat z prožité hrůzy.

Za jak dlouho se začal život zase vracet zpátky k normálu?
Lidé začali s výstavbou nových domů v podstatě hned. První byly postavené už v prosinci téhož roku. Nejvíce jich pak přibylo v letech 1998 až 1999. Trochu vypadat to ale začalo až po roce 2000, v mezidobí pěti let. V té době už se dalo říct, že se dědina zase obnovuje. Přispěly k tomu i peníze na obnovu infrastruktury, ať už kanalizace nebo pak komunikací. Z toho nejhoršího se obec dostala tak za pět let.

Povodně možná urychlily vážnější nemoci

Projevily se povodně na zdraví obyvatel Troubek?
Zvláště u starších lidí se to podepsalo na jejich psychickém stavu. Pak si také myslím, i když to už je tak trochu spekulace, že to urychlilo náběh na nějakou vážnější nemoc. V té době byla i zvýšená úmrtnost, a to zvláště u lidí, kteří ještě nebyli tak úplně staří.

Když přišla voda podruhé v roce 2010, jak jste to vnímali?
Věřili jsme, že už nás nic takového nepotká. Bohužel, nedopadlo to tak. Spousta lidí to ale vstřebala mnohem lépe i díky tomu, že domy byly nové a s výjimkou jednoho nemusel být zdemolován žádný. Před patnácti lety byl třeba velký problém s pojišťovnou Morava, která zkrachovala, zatímco v roce 2010 starosti tohoto typu nebyly. Obě tyto události se tedy nedají vůbec srovnat.
V roce 1997 přišla voda stejně jako před dvěma lety nečekaně v noci, ale teď už lidé dostávali průběžné informace o tom, že se blíží třetí povodňový stupeň a podobně. I když, samozřejmě, lidé byli deprimovaní a rozezlení, že se voda zase vrátila. A rozezlení samozřejmě na obec, že se pořád nic neděje.

Pohnula se někam jednání o protipovodňových opatřeních?
Koncepce je schválená, dokonce je schválená i vládou. Suchý poldr v Teplicích je jedno z hlavních opatření a já ho považuji za jedno z nejdůležitějších, protože bude chránit nejen Hranice, ale i Přerov a zčásti nás. U nás je díky soutoku s Moravou nutný souběh více opatření. V našem případě je navrženo Povodím Moravy kruhové ohrázování, se kterým máme určitý problém, protože je to inovovaná verze z roku 1997, kdy byly problémy s pozemky.
V letních měsících bychom měli mít ale finální dokumentaci protipovodňových opatření hotovou, včetně výpočtů a konzultací s experty.