Jeho jméno se váže nejen k Helfštýnu, ale je spojeno i s nedalekým Lipníkem nad Bečvou. Obě místa totiž zdobí řada jeho exponátů - největší kované šachy Evropy osázené na Široké hradbě, dětmi oblíbená houpačka s otáčivým motivem slunce na druhém nádvoří nebo monumentální socha Prométheovi, tyčící se před první hradní branou. Letošní sezonní výstava na Helfštýně s názvem V klidu/V pohybu je věnována právě tvorbě Pavla Tasovského. Potrvá do 28. října.

Jaké byly začátky vaší spolupráce s Helfštýnem?
Ta spolupráce vznikla už během prvního ročníku Hefaistonu. To jsem ještě pracoval v Ústředí uměleckých řemesel v Brně. Tehdy se na nás obrátila bývalá kastelánka hradu Marcela Kleckerová, zda bychom nechtěli navštívit hrad a ukázat lidem něco ze své tvorby. Nám se ten nápad líbil, protože jsme si řekli, že se tu potkáme s jinými kováři a bude to určitě příjemná a zajímavá akce. Přiznám se, že nám tehdy přišlo trochu divné pracovat na veřejnosti, protože jsme byli do té doby všichni spíše zalezlí v kovárně. Nakonec to ale bylo strašně fajn. Setkali jsme se tu s mistrem Alfredem Habermannem, který nám vyprávěl své zážitky z cest a předával cenné zkušenosti.

Zúčastnil jste se všech dvaačtyřiceti ročníků Hefaistonu?
Nějaká pauza tam určitě byla. Třeba v roce 1986, kdy jsem stavěl rodinný dům, a pak byly možná i jiné přestávky. Vždycky se ale snažím přijet alespoň na jeden den, setkat se s přáteli kováři a poznat také nové lidi z oboru.

Kam jste se za čtyřicet let ve své tvorbě dostal vy?
Úplně na začátku profesní dráhy jsem kovařinu dělal více jako řemeslo. Zaměřoval jsem se na výrobu řemeslných objektů. Jednalo se o různé brány, ploty k rodinným domům a předměty do památkových objektů. Šlo spíše o takové užité umění. Ty přesahy jsem měl ale v sobě pořád. Snil jsem o tom, že jednou budu dělat volnou tvorbu - a tím, že jsem si vybudoval v roce 1989 v Náměšti nad Oslavou svou dílnu a obklopil se svými spolupracovníky, jsem mohl sny realizovat. V šuplíku jsem měl už nachystaných spoustu kreseb a skic pro tuto činnost.

Těší vás, že máte ve svém synovi, který je dnes také známým uměleckým kovářem, pokračovatele rodinné tradice?
Syn v řemesle pokračuje a stará se o chod dílny, která dělá kovářské věci do architektury a v podstatě nás živí. Trochu jsme ho možná profesně nasměrovali, ale myslím si, že dnes nelituje. Sám tvoří, dělá ty věci trochu jinak, což je dobře. Jsem rád, že v řemesle pokračuje, i když je hodně fyzicky náročné. Myslím si, že je fajn, že má na co navázat. Přebírá něco, co jsem budoval kus života.

Jak jste se k práci s kovem vůbec dostal? Jde o vaši rodinnou tradici?
Já jsem se nepotatil. Můj otec byl malíř - restaurátor. Maloval v kostelích a zámcích výmalby. Byl velmi zručný, ale jeho práce byla náročná. Krásně maloval a kreslil, ale kolikrát v zimě ležel při práci celé hodiny v kostele na chladné zemi. Občas jsem s ním pracoval, a už tehdy jsem věděl, že to, čím se živí, dělat nechci. Otec pracoval pod Ústředím uměleckých řemesel, kde byly soustředěny všechny umělecké dílny - od malířů, štukatérů, stolařů, a tak dále, a právě tam jsem měl možnost nakouknout do kovářské dílny. To mi učarovalo. Práce s ohněm a kovem, s železem, které je zatepla poddajné…To by učarovalo asi každému klukovi.

Letošní ročník Hefaistonu je pro vás výjimečný tím, že máte na Helfštýně samostatnou výstavu. Jakou část své tvorby na ní prezentujete?
Udělal jsem výběr ze své starší tvorby a k tomu přidal i něco nového. Je to zhruba půl na půl. Vystavuji asi čtyřicet exponátů. Jsou zde i moje experimenty z cortenu, což je ocel, která rezaví, ale zároveň si vytváří povrchovou patinu, ale nekoroduje už dál. V tvorbě používám i jiné materiály - většinou kámen. Když jedu někam na dovolenou nebo mám nějaké výjezdy, tak po cestě posbírám kameny, a ty pak zakomponuji do svých výtvorů. Pak je tady zakomponovaná také nerezová ocel a zkamenělé dřevo.

Je na vaší výstavě i exponát, který je vám nejbližší?
Mám všechny své výrobky rád. Všechny mi prošly rukama a mám k nim vztah, ale obliba se časem mění. Zajímavým exponátem jsou třeba Křídla. Jsou mírně pohyblivá - a to mám rád. Líbí se mi, když exponát dává možnost nejen prohlédnout si jej, ale nabízí i přidanou hodnotou, a tou je pohyb.

Jak se díváte na umění dnešních mladých kovářů, kteří svou práci vystavují na Hefaistonu?
Přiznám se, že něčemu rozumím, něčemu méně. To je jako s každou mladou generací. Je to cesta. Já jsem měl také takovou cestu, na které jsem se učil. Člověk se učí celý život. Učí se dělat buď kompromisy, nebo má svůj vlastní názor a jde si svou vlastní cestou.