Jako tehdejší velitel leteckého útvaru v Přerově byl přímým svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy.

Nezvaným hostům se však stavěl na odpor. Důsledky si za to nesl po celý zbytek života. Jeho letecký útvar byl rozpuštěn a Svoboda byl z armády zcela vyloučen. Skončil jako opravář aut.

„Když si vzpomenu na srpen roku 1968, jako první se mi vybavuje jedna dodnes známá písnička a rozhlasové komentáře těchto událostí v podání Kamily Moučkové. Ještě teď, když si tyto dvě záležitosti vybavím, mi běhá mráz po zádech,“ zavzpomínal osmdesátiletý Milan Svoboda.

V roce 1968 byl velitelem 10. protiradiotechnického leteckého oddílu, který působil jak v Želatovských kasárnách, tak na letišti v Bochoři. Události, které se odehrály v osudný den 21. srpna, si vybavuje dodnes zřetelně.

„Kolem půlnoci mě vzbudil telefon na nočním stolku a bylo mi řečeno, abych se okamžitě dostavil do kasáren, kde byl vyhlášen poplach. Vzápětí se dostavili i ostatní moji kolegové. Během noci jsme dostali dálnopisem od ministra obrany rozkaz, abychom se ruským vojskům nestavěli na odpor,“ shrnul průběh noci z 21. na 22. srpen tehdejší velitel, který však rozkaz „shora“ neuposlechl.

„Zabarikádovali jsme vstupy jak v kasárnách, tak na letišti. Domluvili jsme se, že budeme na letišti na oko provádět údržbu, abychom zabránili vstupu okupantů. Na letištní plochu jsme vynesli veškerý materiál a prováděli jsme opravu letištní plochy. Všichni jsme byli zajedno, že okupantům jen tak nepodlehneme. Provázela nás velká euforie a představovali jsme si, že přijde nějaká pomoc ze Západu,“ popsal tehdejší atmosféru Svoboda.

Odezva za to, že ruským vojskům házel „klacky pod nohy“, však na sebe nenechala dlouho čekat.

„Volal mi velitel, co na letišti provádíme, když rozkaz zněl jasně - nebránit ruským jednotkám ve vstupu. Už se mu totiž donesla informace o tom, že blokujeme letiště a ruským vojskům tak hrozí, že se nebudou moci dostat ke svým zásobám. Ty měli v rámci dohod na letišti připraveny,“ vysvětlil Svoboda s tehdejší hodností podplukovníka.

Třetí den od vstupu vojsk na naše území se podařilo ruským jednotkám vniknout na letiště v Bochoři. „Dostali jsme rozkaz, abychom dovnitř vpustili sovětský tankový pluk, který přijížděl od Uherského Hradiště,“ vysvětlil Svoboda a dodal, že okupanti pak na letišti působili zhruba dva týdny.

Po tuto dobu sovětští vojáci neustále sledovali příslušníky leteckých útvarů, ale jinak se snažili chovat docela přátelsky. Zato, že okupanty nečekal s otevřenou náručí, byl Milan Svoboda zanedlouho potrestán.

„Náš útvar byl označen jako kontrarevoluční a byl proto rozpuštěn. Byli jsme rozehnáni po celé republice. Zároveň probíhaly stranické prověrky. Ti, kteří byli špatně politicky hodnoceni, byli prohlášeni za kontrarevolucionáře a byli propuštěni do civilu,“ vzpomněl bývalý velitel.

„Kromě toho nás bylo pět z Přerova zařazeno do akce zvané Norbert. Chystali pro nás koncentrační tábory, ale to jsme se dozvěděli až po roce 1989,“ řekl Svoboda, který armádu musel opustit v roce 1970.

Nesměl vykonávat nic jiného než dělnickou profesi. „Šel jsem tedy pracovat jako automechanik,“ svěřil se bývalý velitel útvaru.

Srpnové události měly však dopad také na jeho rodinu. Svobodovy dcery nesměly studovat vysokou školu. „Protože dvě starší byly vynikající gymnastky, tak je alespoň vzali na střední pedagogickou školu,“ dodal otec tří dcer.

Milan Svoboda se rehabilitace dočkal po revoluci v roce 1989. A jak sám říká, s osudem, který ho potkal, se dávno vyrovnal. „Nic jiného mi ani nezbývalo,“ dodal Milan Svoboda, který je členem Československé obce legionářské, Svazu bojovníků za svobodu, Svazu československých letců, Vojenského sdružení rehabilitovaných a Svazu důstojníků a praporčíků Armády ČR.