„Mají jedno společné. V každém z nich se zamýšlím nad tím, co mohou časem způsobit i drobné šrámy na duši,“ říká autorka.

Od psychologických románů s detektivní zápletkou jste udělala trochu „krok do neznáma“. Vaše nová kniha Začátek je zároveň vaším literárním začátkem. Proč právě povídkové příběhy?
Rukopis každé knihy dávám číst své mámě a kamarádce. A obě se loni shodly na tom, že by ta letošní kniha mohla přinést více povídkových příběhů. Nejprve jsem odmítla, protože povídky jako žánr nemám moc ráda, ale nakonec jsem se rozhodla pro kompromis, kterým je povídkový román. Příběhy jsou delší, každý z nich by vydal téměř na menší novelu. Takže, i když je to drobná změna žánru, styl je stejný - a kdo má rád moje psychologické příběhy s detektivní zápletkou, nebude o nic ochuzen.

Myslíte si, že je v dnešní době čtenář zbytečně zahlcený informacemi a potřebuje jasné sdělení?
Záleží na tom, jak je kdo zvyklý číst, a co od knihy očekává. Jestli se chce rychle a jednorázově zabavit, nebo jestli se těší, jak se do příběhu ponoří a je připravený na delší trať. Já jsem ten druhý případ - když čtu, nehledím na čas. Všechny moje knihy jsou přibližně stejně dlouhé, mají tak dvě stě padesát stran a rozuzlení nechávám až na závěr, abych čtenáře napínala až do cílové rovinky. V případě Začátku se sice čtenář dostane k cíli dříve, ale zase ho čeká začátek dalšího příběhu - celkem jich je v knize šest. Napsat krátké povídky - to by nebylo nic pro mě, když se s psaním rozmáchnu, mám potřebu dostat do děje napětí, a to nejde na několika stránkách.

Každý příběh je něčím výjimečný. Chtěla jste jen upozornit na komplikované životní osudy, nebo naznačit, že může být vždycky hůře, a měli bychom být vděčni za to, co máme…
Spíše je to zamyšlení nad tím, co mohou časem způsobit i drobné šrámy na duši. Někdo nám ublíží, třeba i nechtěně, rána se mnohdy zacelí - ale pak se nečekaně otevře a zabolí. Někdy ta bolest vyhřezne až po letech a sami jsme na léčbu krátcí - zvlášť, když máme tendenci si do té rány sami sypat sůl… A to spojuje všechny postavy z knihy Začátek. Přicházejí do ordinace přerovské psycholožky a hledají u ní pomoc, protože se chtějí zbavit svých démonů, které si táhnou životem jako zátěž. A ona je vrací na začátek jejich problémů. Odtud i název Začátek.

Obálka knihy je tentokrát trochu odlišná. Kdo ji navrhoval?
Grafička Alena Laňková, která vycházela z mých představ. Na obálce je ruka s vodícími nitkami - to je odkaz na jeden z nejemotivnějších příběhů. Jmenuje se Loutkoherečka a zavede čtenáře do přerovské romské komunity. V nechvalně proslulém ghettu ve Škodově ulici žije Frederika Kainarová - kdysi talentovaná dětská loutkoherečka, které se ovšem „hrátky s nitěmi“ stanou osudné. Ráda by vodila lidi kolem sebe stejně, jako vodila loutky, jenže to přináší své oběti. Příběh je drsný, a když jsem ho psala, docela jsem se Frederiky bála. Vůbec jsem nevěděla, co se jí urodí v hlavě, pořád mě překvapovala a děsila.

Už v minulých románech jste si zakoketovala s myšlenkou, že by se do příběhů měly promítnout i místní reálie. Některé se odehrávají na důvěrně známých místech v Přerově, jiné v Olomouci. Je pro vás důležité místo, kde se děj odehrává?
Je. Při psaní potřebuji vizuální vjem - čili děj si opravdu představuji, a když se odehrává ve známém prostředí, je tvorba jednodušší. Většina příběhů je proto z Přerova, jednu povídku jsem situovala do Olomouce. A jeden obsáhlý příběh je také z Děčína, který je přerovským partnerským městem, a mám ho moc ráda. Na sever Čech jsem zasadila povídku s názvem Vánoční baňka, která čtenáře zavede na samotu nad Děčínem, kde se v roce 1991 narodí dívka, jejíž otec ještě před jejím narozením záhadně zmizel. Příběh se postupně rozplétá až do dnešních dní a právě vánoční baňka bude hrát v ději zásadní roli. Ukrývá v sobě totiž tajemství.

Který z příběhů se vám psal nejlépe?
Nejlépe si mi psala první povídka - Holka z krabice. Představte si baby-box u přerovské porodnice, ve kterém se jednoho dne ocitne novorozená holčička. Na nožičce má fixem napsané telefonní číslo a vedle sebe lístek se vzkazem, že je to číslo na jejího biologického otce. A když na to číslo zavoláte, ozve se náměstek primátora, který aspiruje na primátorské křeslo. Sesypou se na něj novináři, ptají se ho, on se kroutí, vidí to spíše na předvolební intriky, než na pravdu - nevěří, že je otcem. Jenže se ukáže, že dítě je opravdu jeho, ale všechno je úplně jinak, než jak to vypadá. Příběh začíná ve chvíli, kdy primátorova dospělá dcera začíná vyprávět psycholožce Vandě o svém začátku.

Každý člověk za rok urazí kus cesty - a pro vás znamená každý rok novou knihu. Když srovnáte svou prvotinu s posledním dílem, vidíte rozdíl ve vlastním myšlení a vnímání? Říkáte si třeba někdy: Tohle bych už dnes napsala jinak a lépe…
No jéje! Své dvě první knihy bych dnes už celé přepsala, ten posun je myslím znát. Když si vezmu starší knihy, tak si říkám, že bych něco zformulovala jinak - a samozřejmě lépe. Ale myslím si, že pochybnost patří k tvorbě, bez ní by se člověk neposunul.

Jak vnímá vaše literární úsilí vaše rodina a kolegové v práci?
Když mi vyšla první kniha, měla dcera dva roky, syn o čtyři více, takže Klárka se Štěpánem odmalička vnímají psaní jako součást mé osoby. Prostě se rodina večer sejde u televize a máma u toho občas píše knížky - pro děti a manžela to není nic výjimečného. Rodiče mě také tak znají, odmalička jsem buď ležela s knihou a četla, nebo seděla u stolu se sešitem a psala. A kolegové? V pohodě, jsme dobrý tým. Občas si mě samozřejmě dobírají a říkají - tohle dá Lenka určitě do knížky. Ostatně - ta kamarádka, o níž jsem mluvila jako o první čtenářce mých rukopisů, je moje nadřízená. A moje podřízené, tedy moje skvělé kolegyně, se stanou kmotrami knihy Začátek. Takže křtít budou zkrátka holky z tiskového oddělení magistrátu.

Kdy se kniha objeví na pultech?
Vyjde 7. října v pražském nakladatelství Čas, a od této chvíle bude k dostání i na pultech knihkupectví. Jak už bývá zvykem, všechna tři přerovská knihkupectví budou zákazníkům nabízet podpis do knihy, takže se stačí domluvit a knihu do týdne všem podepíšu. Křest proběhne v úterý 5. listopadu ve Výstavní síni Pasáž. Akci pořádá Městská knihovna v Přerově, kde se také mohou zájemci o místo od prvního října hlásit, protože míst bude jen omezené množství. Kromě křtu bude součástí představení knihy i autorské čtení - číst budu nejen já, ale i tři kmotrové knihy.

Na jakém novém námětu teď pracujete?
Je to příběh z konce války, který stojí částečně na reálných základech. Kromě vlastního psaní tedy musím prostudovat i historické zdroje a kroniky. Kniha má pracovní název Kyselé třešně, a jak se dá u mě předpokládat, odehrává se v Přerově.

Lenka Chalupová

Přerovská spisovatelka Lenka ChalupováLenka Chalupová se narodila 4. 2. 1973 v Přerově. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci, dvacet let pracovala jako novinářka a v současné době je tiskovou mluvčí magistrátu.

Vydala knihy: Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena, Liščí tanec a Začátek.

V současné době dokončuje v pořadí desátou knihu s pracovním názvem Kyselé třešně. Je jednou ze správkyň stránek Současné české spisovatelky, kterou vedou autorky knih, snažící se propagovat českou literaturu.

Je vdaná, má syna Štěpána a dceru Klárku.