Jaké byly vaše první pocity po převzetí ceny?

Byla jsem dojatá a šťastná, cenu jsem převzala s opravdovou vděčností a pokorou. Poděkovala jsem všem, kteří mě nominovali, i těm, kteří o mé ceně rozhodli. Vím, že jsem nominace dostala od více lidí a organizací - o to více si ceny vážím a je pro mě závazkem, že i moje další tvorba musí dosáhnout určitých kvalit. Padla na mě ale i tréma, abych nezklamala. Jsem totiž člověk stále pochybující, který je sám se sebou v některých ohledech nespokojený. Ta vnitřní nejistota mě táhne dál a k dalším cílům. A zároveň k dalším pochybnostem.

Chtěla jste být vždy spisovatelkou?

Píšu opravdu odmalička. Že chci být spisovatelkou, mě poprvé napadlo, když mi bylo osm let a četla jsem knihu Říkali mi Leni, kterou mi máma od někoho půjčila, a já ji pak s těžkým srdcem vracela. Odehrávala se za války a mě dojímalo, jak těžký osud měla holka, která se jmenovala podobně jako já, odebrali ji z její rodiny a dali na převýchovu do Německa.
Četla jsem ji pořád dokola a pokaždé u ní brečela. V té době byla ale touha psát stejně pohnuté příběhy jen dětským snem. O psaní jsem neměla reálnou představu - ta se dostavila až o deset let později. V čerstvých osmnácti letech jsem napsala román a o rok později další. Na oba rukopisy dnes vzpomínám s úsměvem, ale schované je mám stále. První kniha mi vyšla v roce 2004, tedy přesně před dvaceti lety, a od té doby se na pult dostalo dvanáct románů.

V Galerii Konírna v Lipníku nad Bečvou začala ve čtvrtek odpoledne výstava známé přerovské fotografky Ivety Juchelkové. Součástí vernisáže byla i módní přehlídka.
Výstava fotografky Juchelkové přilákala davy. V hlavní roli byly ženy

Zdědila jste literární talent po někom z rodiny?

Vždycky říkám, že moje knihy, to je kus mojí mámy -její vzpomínky, laskavost, vypravěčský talent. Máma pracovala celý život jako ekonomka, ale jestli někdo umí poutavě vyprávět, tak je to ona. Moji rodiče se začali v důchodu více zajímat o své prapředky a zjistili, že tři generace přede mnou byl jeden z mých pradědů z máminy strany písmák. Sepisoval příběhy z městečka na Vysočině, kde žil. Tak možná tam je někde prapůvod literární tvorby v naší rodině. Je pravda, že psaní se nedá naučit, buď to v sobě člověk má, nebo ne. A pokud dostane talent do vínku, pak je to jen základ, na kterém musí tvrdě pracovat.

Začínala jste detektivkami. Proč právě tento žánr?

Mám ráda tajemné příběhy s detektivní zápletkou, s oblibou je čtu i sleduji v televizi, takže tematicky je mi to blízké. V detektivkách s oblibou „šponuji“ čtenáře s rozuzlením zápletky a jejich psaní jsem si užívala. Pak ale nastal zlom v podobě první knihy, která se odehrává v minulosti. Napsat ji bylo mnohem náročnější než detektivku, protože jsem musela studovat reálie, procházet kroniky, číst staré noviny a najít pamětníky, ochotné podělit se o své vzpomínky.

Primář chirurgického oddělení přerovské nemocnice Alojz Haninec.
Primář chirurgie v Přerově: Podnapilí pacienti na ambulanci nám ubírají energii

Cenu jste získala za poválečnou trilogii, která zachycuje události po druhé světové válce na Přerovsku. Proč jste zvolila právě náročné téma masakru na Švédských šancích, které i po mnoha letech mezi lidmi budí emoce?

Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová převzala ve čtvrtek večer cenu za výjimečný krajský kulturní počin v oblasti literatury. Foto: Se souhlasem Lenky ChalupovéZdroj: Deník/VLP ExternistaMiluji historii a jako přerovská patriotka si potrpím i na minulost, spojenou s mým rodným městem. V roce 2020 jsem se odhodlala napsat první román, který se odehrává v době druhé světové války v Přerově a Lověšicích. Beletristicky jsem v něm zachytila události, které se tu v letech 1944 a 1945 doopravdy staly - včetně masakru na Švédských šancích, kdy na nesmyslné poválečné vyřizování účtů doplatilo 267 nevinných karpatských Němců.

Po vydání této knihy se strhla lavina zájmu, kterou jsem nečekala. Kniha se dočkala mnoha dotisků, na Databázi knih má při šesti stovkách hodnocení 94 procent, v žebříčku českých a světových knih z období válek si drží 34. místo. Vznikla audiokniha načtená herečkou Danou Černou, která svým podmanivým hlasem dodala příběhu ještě něco navíc - a tato audiokniha dostala i nominaci na Audioknihu roku 2023.

Co je ale důležité - dodnes mi lidé píší, že o krvavé noci na Švédských šancích u Přerova vůbec nevěděli a dozvěděli se o ní až z mé knihy, takže příběh pro ně měl i tuto rovinu. Po takovém zájmu se mi už pak nechtělo vracet k detektivkám, takže jsem vsadila opět na poválečné téma a napsala knihu Páté jablko, která se odehrává v letech 1946 až 1950 v Předmostí a Přerově. Román měl podobný osud jako Kyselé třešně, přišly dotisky i audiokniha. Usadila jsem se tak v té historické lince, že jsem se rozhodla pro třetí knihu, která bude příběhy uzavírat. Tak se v mé hlavě zrodily Svatojánské ořechy, odehrávající se v letech 1958 a 1959 v Dluhonicích a Přerově - a ty se, objektivně vzato, staly čtenářsky ještě úspěšnější než obě předchozí knihy.

Můžete shrnout děj oceněné knihy?

Líčí osudy lidí na pozadí období kolektivizace, která byla na hanáckém venkově bouřlivá. Dobu, kdy lidé museli ke kolektivnímu hospodaření odevzdávat státu své pozemky či hospodářská zvířata, přijímali s nevolí i mnozí lidé z Dluhonic… Hlavní hrdinkou románu je třináctiletá Mína Paukrtová, která žije s rodiči a babičkou na návsi v Dluhonicích v domě, kterému místní říkají „svatojánský“. Babička Juliana žije pro ořechy, které na svatého Jana z jejich sadu sklízejí a pak z nich vyrábějí pálenku, likéry i zavařeniny. Otec Hanuš zase pracuje v přerovské chemičce a životem si nese zranění, které z něj udělalo mrzáka. A máma Albína, která je pošpiněna kolaborantskou minulostí, se stala zdatnou agitátorkou místního JZD. Mínin svět se na pozadí všech událostí rozpadá, když vychází najevo, že jejím pravým otcem není Hanuš Paukrt, ale sudetský Němec Karl Wolf, který za války hlídal dluhonickou elektrorozvodnu, sblížil se s její matkou a po válce byl odsunut. Jenže v roce 1958 se vrací a dělá si na Mínu nároky. Více prozrazovat nechci, ať případným dalším čtenářům neprozradím pointu.

Jak vnímáte své rodné město? Řada lidí, kteří v Přerově nežijí, se o něm vyjadřuje s určitým despektem. Vadí vám to?

Mám ráda své město a mrzí mě, když slyším, jaké předsudky a nálepky dostává - vnímám to na besedách i setkáních se čtenáři. To už je taková mantra: Přerov, to jsou problémová romská ghetta, špatná doprava, špinavé přednádraží… O to více jsem šťastná, že mu mohu dělat jakousi reklamu aspoň svým psaním a ukázat lidem, že je Přerov zajímavým městem s bohatou minulostí a mnoha krásnými zákoutími. Taky mi mnozí čtenáři píšou, že se po přečtení mých knih dívají na Přerov jinýma očima, že se k nám přijeli podívat, prošli si Horní náměstí, zámek, zašli na Švédské šance… a to mě vždycky zahřeje u srdce.

Křest nové knihy přerovské spisovatelky Lenky Chalupové (vlevo) Svatojánské ořechy zaplnil v úterý odpoledne Mervartovu pamětní síň přerovského zámku. Kmotry nové knihy byli tentokrát rodiče známé spisovatelky.
Křest nové knihy Lenky Chalupové Svatojánské ořechy zaplnil síň zámku

Překonala jste náročné období, kdy jste bojovala s vážnou nemocí. Odrazí se toto téma i v některém z budoucích románů?

Moje nemoc přišla nečekaně - tak, jak už to u rakoviny bývá. Převrátila mi na pár měsíců život vzhůru nohama, přehodnotila celou řadu věcí, potrápila mě fyzicky i duševně. Vzala jsem si z ní ponaučení, že naše životy jsou strašně křehké a zranitelné - a co je dnes, nemusí být už zítra. Psaní mě tehdy zachraňovalo před černými myšlenkami a strachem z budoucnosti. Ale věnovat se tomuto tématu literárně bych asi nechtěla - a když, tak jen okrajově, čili sdílením své vlastní zkušenosti, jejímž nositelem ovšem nebudu já, ale nějaká fiktivní postava.

Nedávno jste se objevila na módní přehlídce fotografky Ivety Juchelkové. Je to tak, že vám žádná výzva není cizí?

Výzvy vnímám spíše literární, ale nabídka od Ivety Juchelkové mě nenechala chladnou. Iveta mívá před objektivem odvážné modelky, takže jsem se nejdříve vyděsila, protože jsem strašně stydlivá. Ale uklidnila mě, že šaty ušité ze starých knih mě zakryjí prakticky celou. To rozhodlo. Jít na přehlídku, to jsem se musela hecnout, ale byla to skvělá zkušenost.

Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová přichází s novým románem Svatojánské ořechy. Foto: Jana Pivodová, se souhlasem
Román Lenky Chalupové Svatojánské ořechy uzavírá poválečnou trilogii

Vaše díla vznikají s určitou pravidelností. Vždy do roka vydáte jednu knihu a mnozí čtenáři si už ani nedokážou představit podzim bez křtu vaší knihy. Na čem momentálně pracujete?

Na nové knize jsem začala pracovat před měsícem. Odehrává se v letech 1937 a 1938 na přerovském Žerotínově náměstí, kde žila početná komunita židů. Příběh je zastihne ve chvíli, kdy se začíná takříkajíc stahovat smyčka - a jak je v mých knihách zvykem, je to příběh vztahový, rodinný, tajemný. K této knize jsem musela udělat náročné rešerše, abych se do doby lépe vcítila. Po novém roce jsem proto začala číst místní noviny z té doby a čerpala z nich informace, jak tehdy Přerované žili, čím se bavili, co je těšilo a tížilo. Tady už je horší mít k dispozici pamětníky, kteří by mi předválečné období věrně popsali, takže si musím vystačit s tím, co nám přenechaly archivy. A samozřejmě se svou fantazií.

O autorce:
Lenka Chalupová je česká novinářka a spisovatelka, absolventka žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci, členka Asociace spisovatelů. Narodila se 4. února 1973 v Přerově, kde dosud žije se svou rodinou a pracuje jako tisková mluvčí města. Je vdaná, má syna Štěpána a dceru Kláru.