Řeč je o studentu Masarykovy univerzity v Brně Štěpánu Fraisovi, jehož strýc je známý hranický spisovatel.
Dvacetiletému Štěpánovi jsme položili několik otázek.
ROZHOVOR
Jak jste vlastně přišel k tomu, že jste napsal knihu?
Spisovatelem je už i můj strýc Josef Frais, takže se dá říct, že to mám po něm. Dříve jsem si myslel, že strýc není moc známý, ale později jsem objevil jeho jméno i v učebnicích, takže ho asi lidé znát budou. Dnes už nepíše tolik jako v minulosti.
Už od malička zkouším nové věci a píšu příběhy. Někdy se dostanu do stavu, že potřebuji vypsat svou zlost.
Jak dlouho vám trvalo knížku Příběhy neobyčejného šílenství napsat?
Celkem to byly asi čtyři roky. Začal jsem v prvním ročníku na střední škole a poslední řádky jsem dopsal těsně před maturitou.
Vaši učitelé na střední škole věděli, že píšete knížku?
Ne, nevěděli. Učitelka češtiny to zjistila v den mé maturity a byla mile překvapená.
Co se čtenáři ve vašem díle dočtou?
Jedná se o humorné příběhy ze života středoškolského studenta. V knize je dohromady dvacet příběhů, které na sebe nenavazují.
Čtenářům bych proto doporučil chvíli číst, pak knížku odložit a vrátit se k ní třeba až za pár dnů. Všechny situace jsou inspirované životem. Buď jsou to mé příběhy, nebo historky jiných lidí, o kterých jsem slyšel.
Bylo náročné současně studovat a psát knihu?
Studiu jsem nikdy moc času nevěnoval, takže to nebyl problém. Já navíc většinou píšu v noci, protože se mohu lépe soustředit.
Komu byste Příběhy neobyčejného šílenství doporučil?
Určitě je to kniha určená především pro mladé lidi, mé vrstevníky, kteří třeba neradi čtou. Dá se říct, že na každé stránce padne alespoň jedno sprosté slovo. Používám jazyk dnešních teenagerů.
Knihu nedoporučuji literárním kritikům, ani starším lidem, protože ti by z toho mohli dostat infarkt.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Už nyní mám rozepsané pokračování Příběhů neobyčejného šílenství. Stát se spisovatelem, to byl můj sen již od dětství. Málokdo se ale dokáže touto profesí uživit.
