Jak hodnotíte opravy vozu, který od roku 1960 po vyřazení chátral v podnikovém muzeu Tatry Kopřivnice?

Měl jsem z prací na renovaci velmi dobrý pocit. Firmy si toho ohromně považovaly, dokonce v Hranicích a Přerově si nechali udělat pracovní oděvy s iniciály Slovenská strela na zádech. Všude se naráželo na nějaké problémy, které se ale nakonec podařilo vyřešit. V MEZ opravně například museli povolat staré machry z důchodu, protože mladí kluci tyto technologie pochopitelně neovládají.

Mluvíte o firmě ze Vsetína, kde měl váš otec továrnu a ve 30. letech pracoval na patentu unikátního elektromechanického přenosu výkonu?

Ano. Tady dávali po více než osmdesáti letech dohromady elektromagnetický pohon. Pracně a složitě. Problém byl v tom, že se nenašla původní dokumentace k Sousedíkovu zapojení. Museli jsme něco provádět systémem pokus-omyl. Kromě toho byly z palubní desky vykradené originální přístroje, za tu dobu, kdy na to bolševik kašlal. Musely se znova vyrobit a zapojit. A pak to celé sladit tak, aby se elektrický pohon nehádal s benzínovým.

Velbloudí slečna Habibi a sameček lamy Woody jsou novou atrakcí přerovské restaurace Aniččin dvůr.
Přerovská hospůdka láká i na vlastního velblouda. Hrozilo, že jej utratí

Co další součásti vozu?

Například sedadla byla z osmdesáti procent zničená, nebo do poloviny vozu neexistovala. Vyhodili je někdy v sedmdesátých letech. Než jsme zjistili, jaký odstín mělo čalounění, hodně to trvalo. Naštěstí pod sedadlem řidiče jsme objevili originál asi pod čtyřmi přečalouněnými vrstvami. Ten kousek byl zašpiněný olejem, takový do zelena. Když se to očistilo, ukázala se barva bílé kávy s tmavě hnědým žíháním. Takže jsme nakonec měli původní vzorek a dodrželi jsme originál.

Pak už nebyl problém s výrobou?

Naopak. S čalouněním to byla štrapáce. Rozhodili jsme poptávku po celé Evropě, na starožitné tkalcovské firmy. Několik jich po tom skočilo v domnění, že to bude zakázka za miliony. Když zjistili, že se jedná o jeden vagón, velmi ochladli. Nakonec jsme našli starší paní někde v Krkonoších, která měla starý stav a uměla tyto původní látky utkat.

Takže jste při opravách vozu stále zkoumali a hledali?

Byla to taková detektivní práce. Při ní jsme dokonce objevili likér z Francie, který se podával při první jízdě Strely v roce 1936. Do dneška se vyrábí. Nechali jsme si bedýnku poslat, než jsme dojeli z Prahy do Hranic, láhev jsme zlikvidovali (smích).

Na jaké zajímavosti jste ještě při opravách narazili?

Bylo jich plno. Když se například odstrojovala karosérie, jak je oblouk střechy, to místo bylo potažené látkou, nebo koženkou. A kolem obvodu to držela taková lišta. Všichni jsme mysleli, že je to hliník, kvůli nízké hmotnosti. Když jsme to odkryli, zjistili jsme, že pod kůží nejsou hliníkové nosné tyčky, ale bambus. Zřejmě Ringhoffer (průmyslník, vyrábějící železniční vagony – pozn. redakce) vyměnil tehdy nějaké vozy za loď plnou bambusu, tak ho použil (smích).

Jorkšírský teriér. Ilustrační foto
Krutý útok v Předmostí: po jorkšírovi na zahradě někdo střílel, pes nepřežil

Vyskytly se při opravách problémy s památkáři? Slovenská strela je přece jen národní kulturní památkou…

Centrální i ostravští památkáři byli rozumní. Co je vidět, tam trvali na historické přesnosti, to co vidět není, tam byli velmi vstřícní. Musela se dodržet barva – na střeše starozlatá, na karoserii višňově červená. Bazírovali na tom. I podlaha, byť to není stejný materiál, protože už se nevyrábí, musela být vzhledově stejná. Vstřícní byli u instalace čerpadel. Za první republiky ještě neexistovala oběhová čerpadla. Teplá voda se neodstávala všude, když venku mrzlo, ve voze zamrzávala okna. To byla taková moucha. Přidali jsme pod podlahu oběhové čerpadlo, tak, aby nebylo vidět a prošlo to.

S opravami jste tedy spokojený?

Zapojilo se do nich spousta firem, čalounictví v Ostravě, sedlářství v Ratiboři, benzinové motory dělala firma Macháč motors z Kopřivnicka, elektromotory oživily firmy na Vsetínsku. Mašina i muzeum vypadá nádherně. Myslím, že se to povedlo a bude to i pěkná turistická atrakce. Chtěl bych přesvědčit majitele z Tatrovky Kopřivnice, aby někdy v létě přijeli se Strelou na vsetínské nádraží, aby se na ni i Vsetíňáci mohli podívat. Už se nikdy nebude používat k běžnému provozu, protože rekonstrukce stála velké peníze. Ale šestkrát do roka by ve slavnostních chvílích, nebo u příležitosti výročí vyjet mohla.