Psaní povídek patří k její největší zálibě, které se věnuje už několik let. Literární soutěže se však zúčastnila poprvé a hned dosáhla mimořádného úspěchu.

„S tím, že uspěji, jsem vůbec nepočítala. O soutěži mě informovala naše třídní učitelka, která četla některé mé povídky,“ svěřila se Kristýna Danielová.

V soutěži zvítězila s příběhem nazvaným Nejkrásnější místo na světě, ve kterém popisuje své dojmy z návštěvy galerie Orbis pictus. Podobných příběhů a povídek má však ve svém „šuplíku“ daleko víc.

„Píšu velmi často. Jsou to takové povídky. Některé jsou romantické, jiné dobrodužné nebo fantastické. Záleží na tom, jak to zrovna cítím,“ řekla Kristýna Danielová. V polovině března získala první místo v literární části soutěže nazvané Evropa ve škole, která se konala v Olomouci.

Studentka se svěřila, že by se v budoucnu chtěla stát spisovatelkou. „Je to takové mé tajné přání, ale nevím, jestli to vyjde,“ dodala studentka, která pochází z Velké Bystřice.

Vedle psaní povídek je její velkou zálibou také čtení dobrodružných knih a malování. Pro ředitele Střední školy gastronomie a služeb byl úspěch této studentky obrovským překvapením. Škola totiž sbírá medaile většinou v odborných soutěžích, kterých se účastní studenti oborů kuchař, číšník, cukrář, kadeřník či kosmetička.

„Máme skutečně talentované studenty a tady vidíme, že se jim daří i v jiných než studijních oblastech,“ řekl ředitel školy Oldřich Baďura.

Nejkrásnější místo na světě

Kristýna Danielová

Pomalu kráčím schod po schodu a ocitám se před velkými vstupními dveřmi, které vedou přímo do galerie Orbis pictus. Nevím, proč jsem zavítala právě sem. Možná proto, že hledám to nejkrásnější místo na světě, které jsem zatím ještě nenašla, proto mi stále uniká. Prošla jsem mnoha galeriemi, zajímavými místy v našem malém městečku a okolí. Nakonec mě nohy donesly právě sem před vstupní dveře galerie Orbis pictus.

Opatrně jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Přede mnou se rýsovala menší vstupní hala, v níž se nacházely různé plakáty, upoutávky, reklamy, ale také hlídač a jedna starší paní, nejspíš pokladní. Zaplatila jsem vstupné a pokračovala do sálu mnohem většího než vstupní hala.

V sále se ukrývalo mnoho umělých stěn a na nich viselo ještě více obrazů. V rohu byla malá místnost, kde si malé děti malovaly krásy světa, tak jak ji vidí oni.

Přede mnou se rýsovalo mnoho obrazů od známých i méně známých nebo úplně neznámých autorů. Od prvního pohledu jsem věděla, že jsou nádherné všechny do jednoho. Procházela jsem se mezi nimi. U každého jsem chvíli postála a hledala jeho smysl.

Na prvním obrazu se tyčila socha Svobody a v pozadí „dvojčata“, tehdy tam ještě stála. Kolem ní stála spousta vysokých moderních staveb. V ulicích se motala spousta aut a lidí. Ti vypadali jako mravenečci, kteří stále jenom někam spěchají, ať je to ráno, odpoledne či večer. Tato působivá krajina byla zachycena v noční době, i přesto bylo všude plno světel z pouličních lamp. Šla jsem dál.

Na druhém obrazu mě zaujala krása noční krajiny s několika africkými chatrčemi třpytícími se ve svitu hvězd. Velký rozdíl proti minulému obrazu a přitom stejná krása! Dál na obraze byla matka držící malé černošské dítě. Chatrč nebyla příliš velká, ale přesto vypadala velmi útulně. Krajina za ní byla zpustošená , jen místy ji vyplňoval nějaký strom či nízký keř. Za jedním z těch keřů se ukrýval mohutný lev, který pozoroval klidně se pasoucí stádo antilop.

Přešla jsem k třetímu obrazu a ten mě oslnil překrásně vykresleným východem slunce nad Alpami. Sluneční paprsky se natahovaly po krajině a osvítily i ten nejmenší a nejskrytější kout hor. Stromy kolem sebe vrhaly stíny a veverky odnášely lískové oříšky. Svou krásou mi to bralo dech.

Popošla jsem o kousek dál a zadívala se na zvláštní výjev tropického pralesa. Vlhkost z něj přímo sršela a omamovala mě nespoutaná krása přírody, kde si malé opičky spolu hrají ve větvích stromů. Bylo to kouzelné. Nechápala jsem, jak někdo dokáže zachytit něco tak nepředstavitelného. Vždyť to musí dát tolik práce a zabrat moře času. Ale stále své nejkrásnější místo nenacházím. Přemýšlím, zda vůbec někde existuje.

Hlavní město Japonska Tokio má chaotický ráz. Lidé cestující na všechny strany, stále někam spěchající. Nová auta postávající mezi nimi netrpělivě troubí na své klaksony. Za tím vším stojí vysoké budovy a na jejich střechách jsou průzračně modré bazény, fotbalové hřiště, tenisové kurty a mnoho dalšího. V bočních částech budov lákají neonové vchody do různých barů a restaurací.

Zato obraz pověšený naproti byl zcela jiného rázu. Všude panenská příroda a v jejím srdci se nacházelo velké Ženevské jezero. Kolem něj se rýsovaly krásné vysoké hory se zasněženými vrcholy. Kam jen oko dohlédlo, byla zeleň, stromy naklánějící se nad jezerem viděl jen málo kdo. Tohle místo v sobě mělo kouzlo, ale nebylo mým místem. O tomhle místě jsem mohla jen snít.

Benátky, starobylé město na mělké laguně, v níž právě pluje gondola se zamilovaným párem. Je na ně líbezný pohled. Upírají na sebe oči a vyměňují si navzájem toužebná slůvka lásky. Za nimi se rýsují typické benátské domy, některé jsou porostlé plazivými rostlinkami.

Moře, ve kterém se koupou malé děti. Pláž, kde si staví hrad z písku. Obzor, na němž zapadá slunce a vrhá poslední paprsky na ještě rozpálený písek. Dívka, která stojí bosa na pláži a nechává se unášet večerním vánkem.

Pyramida, na jejím vrcholu se tyčí něco malého a třpytivého a všude kolem je jen písek a písek. Je zajímavé, co všechno lidé dokázali. Jen kdyby té krásy neubývalo, jak již bylo známo po dlouhé roky.

Ale taky bída, hlad a bolest v dětských očí, které nemá své rodiče a stojí uprostřed války na poušti se samopalem v ruce. Jeho oči dávno ztratily potřebnou jiskru života. Nevěděl, jak dlouho vlastně bude ještě žít. Má možná jen dny, hodiny, minuty či pouhé sekundy. Všechno se mi zdálo stejné. Měl jen ten svůj cíl, který musí zaměřit a stisknout spoušť.

Bylo tu mnoho obrazů zobrazujících lásku, trápení, smutek, bolest, ale také krásu a nezapovězenost přírody. Jsou zde zachycené různé druhy zvířat pobíhajících po naší zemi. Je zajímavé, jak rukou člověka veškeré tyto krásy světa mizí a my si to ani neuvědomujeme. Jednou už tu nenajdeme nic jiného než pusto a chudobu. Peněz se člověk nenají, nenapije, ani se jimi nezahřeje. Leda by je spálil, jenomže to mu jeho pýcha nedovolí.

Přede mnou se otevíraly znovu vstupní dveře, ale tentokrát jsem jimi měla odejít. Nenašla jsem ani zde své nejkrásnější místo na světě, mrzelo mě to, ale tak to v životě chodí.

Když v tu chvíli mě uchvátily kresby těch malých dětí. Otočila jsem se a pár kroky zdolala tu krátkou vzdálenost a ocitla jsem se u nich. Děti měly namalovat své nejkrásnější místo na světě. Bylo tu mnoho návrhů a každý z nich byl jedinečný. Dívka s hnědými vlasy staženými do culíku malovala svou maminku, jak spolu sedí na louce a dívají se na hvězdy. Chlapeček s ježkem zase svého tatínka u rybníka, kde spolu obyčejně chytají ryby. Modrooká blondýnka malovala zřejmě nějaký domeček na stromě, ve kterém se často schovávala. Dále se tu rozprostírala zahrada při rodinném opékání, rodinná dovolená, výlet.

Bylo tu toho tolik, že jsem ani nevěřila faktu, že již 17 let mám před sebou svůj ráj na zemi, který vídám dennodenně, a to svůj domov. Krása okolního světa mi zaslepila oči a já až teď poznávám tu pravou krásu, ten svůj obraz světa.