Prastarou tradici, kdy chlapci navštěvují děvčata a omlazují je svými ručně pletenými pomlázkami, v regionu stále dodržuje řada dětí, ale také dospělých.

„Dnes je ta tradice úplně jiná, než si pamatuju z mládí. Tehdy jsme chodili za děvčaty s vlastnoručně vyrobenými tatary a jen jsme je tak lehce pohladili. Slovo pomlázka přece vzniklo ze slova pomladit, a ne pomlátit, jak to někteří praktikují dnes,“ nechal se slyšet jeden ze starších koledníků, kteří v pondělí vyšli do hranických ulic.

S plnými taškami a batohy na zádech, často ve větších skupinkách, tak pojali letošní Velikonoční pondělí děti ve školním věku. „Ale jo, celkem to jde. Mám tady i takovou kuriozitu, dostal jsem od jedné holky marmeládu, to se mi ještě nestalo. Akorát mě štve, že nejdřív všichni slibují, že budou určitě doma, ale pak mi neotevřou,“ hodnotil velikonoční nadílku jeden z mladých koledníků Ondřej Krčmář.

Ne všichni však za koledou vyrazili v ruce s pomlázkou. K vidění byly i skupinky s vařechou nebo větví z borovice. „Kluci mě moc nešetřili, bolí mě zadek. Měli by si to taky zkusit a mamka říkala, že v úterý zas můžou holky vyrazit na kluky. Tak se mají zítra ve škole na co těšit,“ pohrozila Katka Hájková.

Podle tradice, kdy se Velikonoce slaví po prvním jarním úplňku, vyrazí příště koledníci s pomlázkou v ruce o týden dříve, tedy 5. dubna.

Pravděpodobně nejdelším tatarem, jaký byl v pondělí k vidění v přerovských ulicích, se může pochlubit šestice kamarádů v důchodovém věku v rozmezí od šestašedesáti do třiaosmdesáti let z Přerova. Jejich pomlázka měřila tři a půl metru.

Tradici společných obchůzek s nebývale dlouhým tatarem na Velikonoční pondělí založili tito přátelé, které spojuje někdejší činnost v Sokole, už v roce 1952. „Uplést takový tatar, to je ten nejmenší problém. Daleko složitější je obstarat si pruty. Za tu dobu, co společně na Velikonoce chodíme na děvčata, jsme snad nikdy nenarazili na tatar, který by ten náš pokořil. Náš letošní tatar ale není rekordní. Jeden v minulosti přesáhl i čtyři metry,“ svěřil se výrobce tataru Petr Kopecký.

Obchůzce s nejdelším tatarem předcházejí dlouhé přípravy. „Nejprve se musíme sejít, naplánovat trasu a jednotlivé zastávky. Dnes jsme zvládli celkem deset štací. Abychom to všechno stihli, museli jsme vyjít už o půl sedmé ráno,“ popsal jeden z účastníků výpravy Jaroslav Barták. Ne všichni však za koledou vyrazili v ruce s pomlázkou.V Hranicích byly k vidění také skupinky s vařechou nebo větví z borovice.

Jan Rotrekl a Dagmar Rozkošná