Děj posledních románů se odehrává v místních částech Přerova - v Lověšicích, Předmostí a Dluhonicích. Pro čtenáře poutavé vyprávění, pro spisovatele hodiny strávené studiem reálií a poznáváním života v těchto obcích. Jak vás to obohatilo?

Zjistila jsem, že listovat dobovým tiskem a starými vesnickými kronikami je inspirující i zábavné. Je v nich totiž ukryto tolik zajímavých příběhů i sousedských klepů! Při psaní posledních třech knih jsem proto nejdříve prostudovala kroniku - a až pak jsem si obce procházela, abych objevovala jejich zákoutí, nebo prohodila aspoň pár slov se starousedlíky. Duší každé vesnice je kostel či kaple a hřbitov - tahle místa mají atmosféru, která musí románem doslova prostoupit. A to se mi snad povedlo. Těší mě, když pak čtu na recenzních webech, že se čtenáři jeli na místo podívat, aby se přesvědčili, že „opravdu existuje“. Asi nejzřetelnější to zatím bylo u Kyselých třešní, které končí masakrem na Švédských šancích - mnozí totiž vůbec netušili, že tam doopravdy po válce došlo k takovému krveprolití, a že tragédii připomíná kovaný kříž.

Zatímco Kyselé třešně zachycují dramatickou dobu konce druhé světové války v Přerově, román Páté jablko mapuje konec čtyřicátých a začátek padesátých let. V jakém časovém období se odehrávají Svatojánské ořechy?

Svatojánské ořechy zachycují léta 1958 a 1959. To byla bezesporu z pohledu historických událostí zajímavá, byť těžká poválečná doba. Podnikání bylo definitivně vymýceno, zakládala se po sovětském vzoru JZD, rolníci a zemědělci museli do družstevních rukou svěřit svou půdu i zvířata, i když u toho skřípěli zuby. Děti se zapojovaly do činnosti pionýrské organizace, držely na polích žňové hlídky, poprvé se také musely potýkat s tím, že třídní původ jejich rodičů hrál roli při přijímání na střední školu. Lidé na sebe donášeli, což bylo zřejmé i z místního přerovského tisku, kde byly rubriky plné „hlášení“ občanů. Žalovali na své sousedy, že na svých polích, které odmítli dát k družstevnímu hospodaření, nedbale pracují, nebo že šidí a dolévají konve s mlékem vodou. Veřejně se navzájem udávali, pořádali hon na ty, kteří se odmítali zapojit do socializace vesnice. Samozřejmě, že takto podle se nechovali všichni, ale práskači v mnohém udávali tón.

Poslední kniha spisovatelky Lenky Chalupové Kyselé třešně se dočkala dotisku. Kvůli velkému zájmu čtenářů byla totiž během pár měsíců vyprodána.
Kyselé třešně se díky velkému úspěchu vracejí na pulty

Můžete stručně popsat děj nového románu?

Svatojánské ořechy navazují na knihy Kyselé třešně a Páté jablko, které románovou formou a na základě historických a místních reálií popisují válečný a poválečný život na Přerovsku. Knihy jsou návazné časem a místem, nikoliv dějem, takže je mohou čtenáři číst v libovolném pořadí. Svatojánské ořechy mají v podtitulu „Hněv pomine, nenávist zůstane“ - a ten mnohé vystihuje. Čtenář bude sledovat příběh rodiny Paukrtovy, která sbírá na svatého Jana zelené ořechy, ty pak maceruje, nakládá a dělá z nich i pálenku - jenže pro mnohé lidi je sbírání nezralých plodů hřích, za který musí přijít trest. A ten přijde. V ději je ukryto několik tajemství, které členové rodiny skrývají a součástí příběhu je i to, co tehdejší dobu ovlivňovalo. Tedy kolektivizace, zabírání půdy, zakládání JZD, rudé šátky pionýrů, potlačované křesťanské tradice, ale také zášť a výčitky spojené s válkou a kolaborací. První dvě knihy jsem konzultovala i s historiky, u té poslední jsem si vystačila s kronikou a vzpomínkami mých rodičů, kteří jsou stejně staří jako románová hrdinka Vilemína Paukrtová, která se narodila krátce po skončení války - a v době, kdy se příběh odehrává, měla třináct let. Děj knihy je smyšlený, stejně jako románové postavy.

Prozradila jste, že vznik některých vašich předchozích děl provázely „porodní bolesti“. Tentokrát byly větší a nečekané…

Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová přichází s novým románem Svatojánské ořechy. Foto: Jana Pivodová, se souhlasemFoto: Jana Pivodová, se souhlasemZdroj: Deník/VLP ExternistaKdyž jsem loni koncem března křtila knihu Páté jablko, tak jsem čtenářům slibovala, že se hned v dubnu pustím do Svatojánských ořechů. Mým plánům se ale musel „ten nahoře“ smát. Deset dní po křtu mi totiž lékař oznámil, že moje ukrutné bolesti zad nezpůsobuje vyhřezlá plotýnka, ale něco mnohem závažnějšího. Začátkem června jsem podstoupila v olomoucké nemocnici náročnou operaci. Týdny před zákrokem mám v mlze, každopádně psaní nové knihy bylo mimo moje psychické i fyzické možnosti.

V den, kdy jsem nastoupila do špitálu, se Páté jablko - které bylo do dvou měsíců od vydání vyprodáno - dočkalo dotisku. V novém vydání vyšly v tom týdnu i čtenářsky úspěšné Pomněnkové matky. Za normálních okolností bych jásala, tehdy mi to ale bylo jedno. Po operaci jsem měla bolesti, ale dala jsem si závazek, že na svatého Jana, tedy 24. června, vstanu a začnu psát. Bez ohledu na cokoliv. Tvořila jsem tak intenzivně jako nikdy v životě, takže za dva týdny jsem měla skoro půlku románu napsanou. Byly to přesně ty dva týdny, kdy jsem v napětí čekala na ortel onkologů. Ten nakonec zněl dobře, takže jsem v polovině července nastoupila do práce a „Ořechy“ tak trochu zanedbávala. Vrátila jsem se k nim v září a krátce po Vánocích měla hotovo.

Líčením života na hanáckém venkově byla známá i prvorepubliková přerovská spisovatelka Amálie Vrbová, která psala pod pseudonymem Jiří Sumín. Oslovila vás historie místních částí Přerova natolik, že ve zpracování tohoto tématu budete dál pokračovat a přibydou romány třeba z Henčlova či Lýsek? Nebo se trilogie posledním dílem završila?

Ještě uvidím. V další tvorbě bych se asi chtěla vrátit ke svým románům ze současnosti. Nad jedním už přemýšlím, zase by mělo jít o psychologický příběh s detektivní zápletkou. Samozřejmě, že opět se budou čtenáři pohybovat v mém milovaném Přerově a možná i v některé okolní vesnici. Vždycky mě pak těší, když mi lidé ze druhého konce republiky napíšou, že se natolik při čtení vžili do děje, že mají pocit, že znají osobně všechny ty románové postavy z Přerova, Lověšic či Předmostí… A připouštím, že se momentálně zajímám o Čekyni.

Čím vás právě Dluhonice se svou pohnutou a zajímavou minulostí oslovily?

Dluhonice prošly za posledních sto let velkou proměnou. Kdysi to byla typická hanácká vesnice, ve které se mluvilo tvrdým čuháckým podřečím - a to se mi natolik zalíbilo, že jsem nejstarší hrdince románu dopřála, aby mluvila znělou čuháčtinou. Vesnice byla rozdělena na dvě části železnicí, která obec protnula. Později ji ovlivnila i blízká chemička, která se rozšiřovala, až zabrala část zvanou Stará Bečva, která musela být srovnána se zemí, a kde se děj knihy rovněž odehrává.

Dluhonice mají i své tradice, které se jinde v republice neuchovaly - na svatého Blažeje chodí kluci po vsi a koledují, což jsem také v knize nemohla opomenout. Ojedinělou historii má i místní Kaple povýšení svatého Kříže, která na návsi stojí od roku 1927. Její součástí je i hasičský sklad a výsek masa, kvůli čemuž musel olomoucký arcibiskup zajistit povolení až u papeže v Římě - bez toho by kapli nebylo možné postavit. A neméně zajímavá je i elektrorozvodna, která měla za války strategický význam a Němci si ji hlídali jako ostříži.

Děj se ovšem neodehrává jen v Dluhonicicích, ale také v Přerově - tam se čtenář podívá například do chemických závodů, kde kdysi byl provoz zvaný Mouchárna. Část románu je situována i do železničářského domu v Husově ulici nebo do Hotelu Grand, který v té době sloužil jako hlavní stanoviště pro cestující z letecké linky Praha-Přerov. Okrajově se čtenář bude pohybovat i po Praze a podívá se také do rakouského města Kremsmünster.

Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová vydává svou v pořadí jedenáctou knihu - román Páté jablko.
Předmostí před paneláky. V nové knize Lenky Chalupové ožívá poválečný Přerov

Když navštěvujete místní části a setkáváte se se zdejšími obyvateli, jaké jsou pak jejich reakce, když román vyjde? Už jste musela někdy čelit kritice, nebo byly ohlasy v drtivé většině příznivé?

Nikdy jsem se ještě nesetkala s negativní reakcí, ba právě naopak. Při psaní se ale vždycky obávám, abych se někoho nedotkla, pečlivě proto volím i příjmení postav. A byť je děj smyšlený, tak i v poslední knize je několik osob reálných. Třeba hostinský Záboj, který měl v Dluhonicích hospodu, nebo kovář Dreiseitl - ten zase vyráběl lidem sekyrky z pozůstatků tří válečných bomb, které našel na poli a byly z kvalitní oceli. A v románu se mihne třeba i Lubomír Štrougal, který byl tehdy ministrem zemědělství.

Pečlivě vždy vybíráte také obal knihy. Jaký tentokrát bude?


Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová přichází s novým románem Svatojánské ořechy. Foto: Jana Pivodová, se souhlasemFoto: Jana Pivodová, se souhlasemZdroj: Deník/VLP ExternistaObálka knihy graficky souzní s předešlými dvěma knihami. Je na ní džbán s lavórkem - a taky dobová fotografie románové Vilemíny Paukrtové. Dlouho jsem její podobu hledala v rámci fotobank, ale s žádnou historickou fotkou jsem nebyla spokojená. Buď to v mých očích nebyla plachá dluhonická Mína, nebo byl snímek mnohokrát použitý - a to jsem taky nechtěla. Nakonec mi moje kamarádka propůjčila staré foto své maminky, která se shodou okolností jmenuje taky Vilemína. Tím se kruh příjemně uzavřel.

Kdy román Svatojánské ořechy vyjde?

Kniha měly vyjít až na podzim, ale nakonec se vydavatelství rozhodlo, že vyjde už začátkem června, aby v čase svatojánské tradice už čtenáři mohli román číst. Křest bude 20. června v 17 hodin na zámku, pořádá ho Městská knihovna v Přerově a o hudební doprovod se postarají žáci Základní umělecké školy Bedřicha Kozánka. Role kmotrů se zhostí moji rodiče - bude to moje malé poděkování za jejich celoživotní lásku a oporu. Ostatně - máma je první čtenářkou mého rukopisu. A táta mě k tématu svatojánských ořechů přivedl, protože každoročně na svatého Jana sbírá zelené ořechy a dělá z nich ořechovici. Je to jeho tradice, která mě tematicky inspirovala.

O autorce: Lenka Chalupová je česká novinářka a spisovatelka, absolventka žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Narodila se 4. února 1973 v Přerově, kde dosud žije se svou rodinou a pracuje jako tisková mluvčí města. Má na svém kontě úspěšné romány, většina z nich je doprovázena temnou linkou či detektivní zápletkou s nečekaným rozuzlením. Příběhy se odehrávají především na Přerovsku, kterému je věrná nejen jako patriotka, ale také jako autorka. Píše knihy ze současnosti i nedávné minulosti, ve svých třech posledních knihách Svatojánské ořechy (2023), Páté jablko (2022) a Kyselé třešně (2020) se vrací do čtyřicátých a padesátých let minulého století a poutavě líčí osudy lidí z vesnic u Přerova.
Kromě již zmíněných románů je také autorkou knih Začátek (2019), Liščí tanec (2018), Ptačí žena (2017), Tyrkysové oko (2016), Ledové střepy (2015), Pomněnkové matky (2014), Utopená (2013), Vosí hnízda (2009) a Neříkej mi vůbec nic (2004). Autorka je vdaná, má syna Štěpána a dceru Klárku.