Kliknutím zvětšíteV čem je tato kniha jiná?
Všechny mé předchozí knihy jsou psychologické romány s detektivní zápletkou. Soustředí se na příběhy, které rozplétají složité rodinné vazby a odkrývají netušená tajemství. Román Kyselé třešně se od nich liší už jen tím, že se jeho děj odehrává na pozadí reálných historických událostí konce druhé světové války. Znamenalo to vymyslet poutavý lidský příběh, ale zároveň ho zasadit do válečného období - i proto jsem studovala kroniky a konzultovala některé detaily s historiky. Příběh začíná v červnu roku 1944 a končí o rok později. Odehrává se v Přerově, ale i nedalekých Lověšicích. Je v něm vášeň, láska, ale i beznaděj a zmar.
Promítly se do nového románu i příběhy skutečných obyvatel Přerova?
Skutečné jsou pouze události, které Přerov během války a po ní potkal. Kyselé třešně začínají tím, že do lověšické malotřídky přichází nový učitel Petr Skála, tělesně postižený syn přerovského železničáře, hýčkaný svou mámou a tetami. Seznamuje se tam nejen s dětmi z první a druhé třídy, ale i jejich rodiči, hlavně pak s vdovou Lotou Kiliánovou, maminkou osmileté Helenky. Jejich rodící se nerovný vztah, ale také Helenčin něžný dětský svět a láskyplné prostředí domova se střetávají s krutou realitou. V knize jsou zmíněny všechny větší válečné události spojené s městem, čtenáři se seznámí i s prostředím přerovského špitálu, gestapa nebo zpravodajské služby Sicherheitsdienst. Aby se bezproblémově orientovali, každá kapitola začíná datem a je označena i místem.
Zaujalo vás válečné období i proto, že Přerov prožíval konec války jinak, než zbytek republiky? Město povstalo proti nacistické okupaci jako první už 1. května a během Přerovského povstání zemřely desítky lidí. Když jiná města slavila konec války, v Přerově se konala tryzna za popravené oběti povstání. Nejtragičtější poválečnou kapitolou je ale masakr na Švédských šancích…
Už dříve jsem si říkala, že jsou přerovské události spojené s koncem války zajímavé a stály by za románové zpracování. Přerované byli první, kteří povstali proti nacistům a byli za to krutě potrestáni - i to jsem chtěla připomenout a vyzdvihnout. Nemohla jsem opomenout ani tragédii na kopci Švédské šance nad Lověšicemi, kde došlo k jedné z nejsurovějších poválečných hromadných vražd - v noci z 18. na 19. června 1945 zde bylo zastřeleno 267 karpatských Němců. Že právě sem zasadím tento příběh, o tom loni nevědomky rozhodl jedinou větou přerovský děkan Josef Rosenberg. Při bohoslužbě, která se konala v den výročí přímo na místě tragédie, se otočil a podíval z kopce dolů se slovy: Tenhle pohled na Přerov byl poslední, který lidé viděli předtím, než je zastřelili… Jeho slova se pro mě stala obrovskou inspirací - přesně v tu chvíli jsem se rozhodla, že chci na Švédských šancích příběh začít - a také ukončit.
Na Švédských šancích je třešňová alej - i proto má román název Kyselé třešně?
Ano. Kniha začíná tím, že jde učitel Petr Skála s dětmi v červnu roku 1944 na Švédské šance, aby si natrhaly sladké třešně. Když tam chtějí jít ve stejný čas o rok později, tak už je učitel odrazuje, ať tam nechodí, protože „letos“ jsou třešně kyselé. Na rozdíl od školáků ví, k jaké tragédii zde došlo, a že je přímo pod třešňovou alejí hromadný hrob.
Tím příběh končí?
Poslední kapitola je současná - z června roku 2020. Školačka Helena už jako stará žena přichází na Švédské šance, aby v sobě po sedmdesáti pěti letech celý příběh uzavřela. Vzpomíná na lověšické muže, kteří byli vojáky přinuceni kopat masový hrob, a pak s tím pohledem museli do konce života žít. Říká, že i oni a jejich lověšické rodiny se stali obětí zrůdnosti doby. Helenka sama touto událostí přišla o hodně, více ale prozrazovat nechci.
Byli pamětníci z Lověšic, se kterými jste mluvila, ochotni na tuto tragickou kapitolu historie vzpomínat?
Pamětníci byli velmi ochotní, pomohli mi s detailním líčením toho, jak to v době války v Lověšicích vypadalo, nebo jak se říkalo jednotlivým částem vesnice. Děj jsem vsadila do ulice zvané Panská, jak v minulosti lověšičtí zemědělci říkali místu, kde bydleli lidé, kteří z jejich pohledu „nic nedělali“ - třeba ajznboňáci nebo úředníci. Významnou roli hraje i lověšický hřbitov, kde mají dodnes jak márnici, tak i pitevnu. Můj pohled na Lověšice se poznáváním historie změnil, protože zatímco dříve jsem tuto místní část považovala jen za jednu z periferií Přerova, dnes je to pro mě malebná vesnice s vlastní bohatou minulostí.
O masakru na Švédských šancích ale Lověšičtí nechtěli příliš mluvit. Mimo jiné i proto, že místní muži byli později haněni za to, že kopali hromadný hrob, a museli čelit podezřením, že se podíleli na okrádání popravených. Myslím, že Kyselé třešně by se pro ně mohly stát alespoň malou satisfakcí.
S kým jste konzultovala historická fakta a konkrétní události doby?
Byli to manželé Kristina a Petr Sehnálkovi z Muzea Komenského a ředitel Státního okresního archivu v Přerově Jiří Lapáček. Můžu říci, že zejména praktický ženský pohled Kristiny byl pro mě nesmírně důležitý, protože dokázala věci hodnotit v detailech. Některá slova, která jsem zvolila, podle ní nezapadala do koloritu doby, a proto jsem musela hledat jiná, řešili jsme i jídlo, oblečení, nemoci nebo způsob uvažování tehdejších lidí. Její muž Petr šel spíše po historických detailech - třeba jakou zbraň mohl mít tehdy u sebe řadový železničář, upřesňoval i detaily ohledně Přerovského povstání, byť samozřejmě nejde o historickou knihu. Všichni tři poradci byli úžasní a stanou se i kmotry mé nové knihy. Křest se má konat 3. listopadu ve slavnostní síni přerovského zámku, kde nám zahraje ke křtu knihy, autorskému četní a autogramiádě dobová hudba Lam Trio. Akce je bezplatná, a kdo se jí chce zúčastnit, musí si do konce října objednat místo přes přerovskou knihovnu.
Čerpala jste hlavně z kronik a dobových materiálů. Narazila jste na něco, co jste o Přerovu nebo Lověšicích nevěděla?
Netušila jsem například to, že krátce po válce byli do Lověšic posláni na zotavenou ruští vojáci. Vesničané si je „rozebrali“ domů a starali se o ně. Přibližně ve stejnou dobu tu vznikl „ubytovací tábor Němců“. Měl místo v dřevěných barácích za obcí, kde žili několik měsíců Němci, kteří byli po válce vykázáni z města a čekali na stěhování. V tom táboře bydleli a chodili pracovat do Přerova, především odklízet trosky, pomáhali i v zemědělství. Takové soužití v tak malé vesničce muselo být komplikované.
Jak vznikl zajímavý obal knihy?
Obálku jsme pečlivě připravovali. Chtěla jsem, aby byla co nejvíce autentická, a proto jsme zvolili jako hlavní motiv jednu ze zažloutlých stránek lověšické kroniky. Zdobí ji dobové písmo, typické pro čtyřicátá léta. Vydavatel měl pocit, že by tam měly být i třešně, já moc ne, ale nakonec jsme se dohodli na kompromisu a je tam jeden pár třešní. Druhou verzí byla silueta obličeje děvčátka, tedy malé Helenky, ale od toho jsme nakonec upustili. Na jedné z prvních stránek najdou čtenáři i současnou fotku Švédských šancí od přerovského fotografa Bohumila Kratochvíla. Chtěla jsem, aby si i mimopřerovští čtenáři dokázali místo představit.
O čem bude vaše další kniha?
Zase se vracím ke složitému klubku mezilidských vztahů a ke kostlivcům ve skříni. Kniha, kterou právě dokončuji, má prozatím pracovní název Párátko a je to psychologický příběh s detektivní zápletkou. Tady jsem zase musela některé věci konzultovat s policejním vyšetřovatelem, který pátrá po pohřešovaných - a povídání s ním bylo taky zajímavé a podnětné.
Je těžké se udržet v literárním povědomí čtenářů?
Ročně vyjde v České republice v průměru 17 tisíc titulů, konkurence je obrovská a udržet si čtenáře není jednoduché. Proto musí autor, který chce na trhu uspět a udržet se, přicházet s neotřelými tématy, zaujmout stylem psaní. Vydávám svou desátou knihou a ani u jedné si nakladatel nestěžoval na prodejnost. Dobrou zprávu je, že Češi jsou čtenáři - a současná koronavirová krize domácí čtení ještě více posílila.
17
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
