Více než sedmdesát let dlouhá pouť je u konce. Rodiny jsou opět spolu, aby duše zemřelých nalezly klid.

Ostatky téměř dvou stovek žen a dětí, zavražděných v noci z 18. na 19. června roku 1945 na Švédských šancích, byly v pátek dopoledne převezeny ze hřbitova v Olomouci – Neředíně do Přerova, kde jsou pochovány mužské oběti této tragédie.

V poválečné historii Československa nemá obdoby – zahynulo zde 267 Karpatských Němců, Maďarů, ale i Slováků.

Pietního aktu se zúčastnili zástupci tří měst – Přerova, Olomouce a slovenské Dobšiné, odkud pocházela více než stovka obětí. Své blízké doprovodili na jejich cestě i příbuzní obětí, kteří pietní vzpomínku vnímali jako poslední rozloučení. Událost měla i duchovní rozměr – modlitba zazněla z úst katolického i evangelické­ho kněze.

„Pane, prosíme o uzdravení našich tvrdých srdcí i naší paměti. Ať víme, že díky tobě láska přemáhá nenávist, odpuštění vítězí nad pomstou a důstojnost každého lidského života je nad veškerým ekonomickým i politickým prospěchem," zaznělo v jednom z proslovů duchovních.

Poklonili se před ostatky

Příbuzní položili věnce a kytice nejprve u památníku obětem masakru v zadní části hřbitova, a potom se vydal tichý průvod ke kapli. Před ostatky, uloženými v černé truhle, se pak poklonili i zástupci spolku Karpatských Němců z Dobšiné a měst.

„Exhumace těl žen a dětí byla provedena ve dnech 8. a 9. října roku 1947. Zatímco muži byli pohřbeni v Přerově, ostatky žen a dětí převezli do krematoria, kde proběhla jejich důkladná, dvojnásobná kremace. Popel byl ve dvou bednách ze zinkového plechu uložen na hřbitově v Olomouci," přiblížil historik František Hýbl, který se okolnostmi masakru na Švédských šancích zabývá už třicet let.

Nalézt místo, na kterém by měly být ostatky žen a dětí uloženy, se mu podařilo při bádání v archivu ministerstva vnitra.

„Díky úsilí doktora Hýbla se toto místo na hřbitově v Olomouci – Neředíně podařilo určit. Detektoráři pak kovové bedny identifikovali," popsal náměstek olomouckého primátora Pavel Urbášek, který se pietního aktu zúčastnil.

Převezení ostatků do Přerova bylo emotivním okamžikem i pro primátora města Vladimíra Puchalského.

Rodiny budou odpočívat společně

„O bestiálním masakru jsem se dozvěděl od svého otce na začátku padesátých let. Když jsme se teď dostali do situace, že můžeme posmrtně, téměř filozoficky rodiny spojit, tak je to okamžik velice zvláštní a jenom podtrhuje tu bestialitu vraždění na Švédských šancích," zmínil.

Za završení tragédie považuje převezení ostatků primátor Dobšiné Jan Slovák. „Rodiny teď budou konečně odpočívat v pokoji a společně," řekl. Podle jeho slov je masakr na Švédských šancích pro obyvatele Dobšiné dodnes háklivým tématem.

„Historie totiž říká, že i ti, co tehdy stříleli, pocházeli z Dobšiné. Proto se k této události mnozí lidé už nechtějí vracet. My si ale tuto tragédii připomínáme každý rok v den výročí bohoslužbou," uzavřel.

O masakru na Švédských šancích
K brutální popravě 267 Karpatských Němců došlo v noci z 18. na 19. června roku 1945. Ženy, muži a děti byli vyvlečeni z vlaku, který zastavil v Přerově, a postříleni v nedalekém lesíku na Švédských šancích u Horní Moštěnice. Celkem zde zahynulo 72 mužů, 120 žen a 75 dětí. Mezi nimi i několikaměsíční batolata, které příslušníci 17. pěšího pluku ze slovenské Petržalky stříleli v náručích jejich matek. Velitelem popravčí čety byl poručík Karol Pazúr a osvětový důstojník Bedřich Smetana. Zavraždění pocházeli z Dobšiné, Keřmarku, Gelnice, Mlynice a Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom. Kromě Karpatských Němců byli mezi oběťmi i Maďaři a několik Slováků. Hromadný hrob museli kopat i obyvatelé Lověšic.

Přišla o třicet pět příbuzných

Mária Pafčugová, která žije v Trenčíně, přišla osudnou noc z 18. na 19. června 1945 o třicet pět příbuzných.

Ostatky žen a dětí, obětí krvavého masakru na Švédských šancí, byly v pátek 14. října převezeny ze hřbitova v Olomouci-Neředíně na přerovský hřbitov. Zdroj: Deník/Iva Najďonovová, Petra Poláková-Uvírová

„Na Švédských šancích zemřela moje babička, dědeček, otcova sestra, sestřenice, děti… Nejvíce příbuzných bylo z otcovy strany. Tatínkova sestra mohla mít tak dvacet čtyři let a z vyprávění otce vím, že měla dceru Katku. I ona zde zahynula," vylíčila Mária Pafčugová, která jezdí do Přerova uctít památku svých blízkých několikrát do roka.

Na Městském hřbitově nechyběla ani v pátek – doprovázel ji manžel s dcerou.

„Jsem moc vděčná, že se podařilo zajistit převoz ostatků žen a dětí, protože konečně po tolika letech najdou společně věčný odpočinek," shrnula své pocity. V době, kdy k tragédii došlo, jí byl pouhý rok.

„Stále myslím na to, že i já jsem tehdy v tom vlaku mohla sedět. Tu hrůzu, kterou zažili mí blízcí, si nedokážu představit. Těžko se dá popsat slovy," dodala.

Podle jejího manžela je tato tragická událost na Slovensku stále citlivým tématem. „Dotýká se totiž i Slováků, kteří tehdy byli v 17. pěším pluku z Petržalky. A lidé se neradi dívají na pravdu. Doufám, že se něco podobného nebude už nikdy opakovat," dodal Emil Pafčuga. 

Pravdu nám dlouho tajili

Fakta o hrůzném činu, při kterém zahynuly desítky nevinných lidí, se obyvatelé Dobšiné na Slovensku dozvídali jen v útržcích.

Ostatky žen a dětí, obětí krvavého masakru na Švédských šancí, byly v pátek 14. října převezeny ze hřbitova v Olomouci-Neředíně na přerovský hřbitov. Zdroj: Deník/Iva Najďonovová, Petra Poláková-Uvírová Téma bylo tabu a život Karpatských Němců, kteří v Dobšiné žili, byl poznamenán poválečným vyřizováním účtů.

„Děti Němců nemohly jít studovat, o vysoké škole si mohly nechat jen zdát. Lidé byli úplně zadupaní do blata, a když chtěl někdo nějakou satisfakci, tak mu rovnou řekli, že skončí ve vězení," popsal Timor Harmata, předseda Karpatsko-německého spolku z Dobšiné.

O této události se podle něj nesmělo mluvit až do sametové revoluce v roce 1989. „Pravdu nám nikdo nedokázal říct, až doktor Hýbl nám dal potřebné informace, které byly skutečné a ověřené," dodal.

Na Slovensku dnes podle něj žije poslední pamětník této události – Ondrej Molnár, který tehdy masakr na Švédských šancích přežil díky šťastné náhodě. Jeho maminka totiž s tehdy pětiletým chlapcem na chvíli odběhla do nedalekých Lověšic pro mléko.

„Když vlak zastavil, šli do nejbližší vesnice pro mléko. Zrovna v té době ale vyhnali lidi z vagónu a maminka už byla moc daleko. Jeden z vojáků jí tehdy řekl: Nestarej se a běž, oni se vrátí. Tak šla pro mléko, a když se vrátila, tak už tam nikdo nebyl," vylíčil tento příběh. Domů se prý žena vracela s pětiletým chlapcem pěšky. „Trvalo dlouhé tři měsíce, než došli domů do Dobšiné, putovali dokonce přes Maďarsko," uzavřel.