„Píšu už od dvanácti let a baví mě to, ale hlavně – což asi potvrdí každý, kdo někdy napsal knihu – psaní je přetlak. Když mám v hlavě nějaký příběh, tak musí jít ven," líčí Lenka Chalupová. Na literární trh vstoupila s prvotinou „Neříkej mi vůbec nic" a po ní následovalo další dílo Vosí hnízdo.

„První kniha je román, druhá detektivka, která je poměrně dost složitá se spoustou postav. Poslední dílko „Utopená" je jednodušší, má jen dvě stě stran," srovnává. Je těžké napsat napínavou detektivku?

„Tím příběhem jsem žila asi tři měsíce, kdy jsem si ho vytvářela. A je fakt, že ještě večer před spaním jsem přemýšlela, jestli do sebe všechno zapadá a působí věrohodně. Asi nejtěžší ale bylo udržet napětí a pointu až do konce," líčí.

Lenka Chalupová pracovala téměř dvacet let jako novinářka a své profesi zůstává věrná i na magistrátu v Přerově, kde působí v roli mluvčí. Podle ní je psaní ventil emocí, které musejí ven.

„Podle mě se psaní nedá naučit. Buď tento rys v sobě člověk má, nebo ne. Psaní se dá vylepšit a k tomu pomůžou třeba životní zkušenosti. Ale určitě se nedá začít bez vloh, které nám do genů vložili předci – a je asi jedno, ze kterého kolene," říká.

Její maminka, přestože je sama vášnivá čtenářka, prý potřebu psát nikdy neměla. Tatínek také ne. Když se ale před časem zajímali o své předky, odjeli na Vysočinu, do obce Hamry.

„A tam se rodiče náhodně dozvěděli, že můj praděda, kterého moje máma ani nepoznala, byl v devatenáctém století místní písmák. V době, kdy mnozí neuměli číst či psát, sepisoval velmi poutavě příběhy obce. Možná odtud vane jakási dispozice," uzavírá s úsměvem.