První čokoládu jsem vyrobila na mramoru, říká Lenka Glosová

Kdy jste si poprvé řekla, že se pustíte do výroby čokolády, o které jste do té doby téměř nic nevěděla?

Prvním impulsem byly moje vnučky. Když se narodila ta první, jezdila jsem s kočárkem a dojídala po ní tyčinky, které maminka nabalila. Vůbec mi to nechutnalo. Protože jsem v té době měla zdravotní problémy, musela jsem přeorganizovat výživu do zdravějšího životního stylu. Přemýšlela jsem tedy i o tom, jak zdravěji mlsat. A proč zrovna čokoláda? Vím, co zbylo z mých oblíbených čokolád, jako byly třeba ledové kaštany. Věci, které byly dříve vynikající, se dnes vůbec nedají jíst. Člověk pak dojde k přesvědčení, že je raději nebude kupovat, a vyrobí si vlastní.

Vzpomenete si ještě na svůj první čokoládový pokus?

Začínali jsme tak, že jsme čokoládu „pižlali" doma na kameni. Později jsem si sehnala kousek mramoru. Manžel mi říkal, že by mi sehnal větší, ale ten už by byl se jménem, protože to byl náhrobek.

Proč právě mramor?

Mramor, nebo jakýkoliv kámen, i žula, nejlépe udržují chladno. Čokoláda se na něj nalije a potřebuje zchladit. Mramorová deska se ale tak rychle neohřeje a čokoláda se zchladí rovnoměrně. Pak už se udržuje pracovní teplota. Dají se s tím dělat divy, čokoláda se může nalévat do tabulek i různých formiček. Teď jsme třeba vymysleli, že hmotu naléváme do starých formiček od cukroví, a to jsou úplně úžasné věci, dělá to ten dojem starých časů. Začátky ale nebyly vůbec lehké – první pralinky mi nešly vůbec vytáhnout, protože jsem o temperaci nic nevěděla. Pak jsem po nocích studovala postupy na internetu, což je velká výhoda dnešní doby. Asi tři roky jsem se v tom tedy plácala, a nakonec se pustila do vlastní výroby – částečně podle nastudovaných postupů a podle vlastní fantazie. Pak už jsem byla schopna vyrábět pralinky v takovém stavu, že je bylo možné dát do krabičky a věnovat někomu v rodině k narozeninám. Všem chutnaly, a to pro mě bylo velké povzbuzení.

Obyčejnou čokoládu se vám podařilo „povýšit" na umění – vyrábíte sladké motýly, žabáky i andílky, kterých je možná na obyčejnou spotřebu škoda.

Je to možná tím, že obrazy sama maluji a vidím výtvarné prvky i ve věcech, kde je jiný nevidí. Snažím se dát každé čokoládě ještě něco navíc.

Co je základem toho, aby se dílo podařilo?

Kvalitní suroviny. Nesnížím se k nějakým polevám, k tomu, co jde lehko nalít do formy, a vyklopit. Už vím, která čokoláda se jen tak chválí, a která je opravdu dobrá. Přes obchodníky se mi daří získat tu, kterou požaduji, a nemají ji běžně v nabídce. Raději si vezmu tu kvalitní, která je třeba o 20 korun na kile dražší, než vydělat za každou cenu.

Kdy jste se rozhodla zřídit vlastní provozovnu?

Nejprve jsme čokoládu s dcerou vyráběly u nás doma v kuchyni, ale práce bylo stále více. Manžel nakonec prohlásil, že si nemá ani kde namazat chleba. Našli jsme tedy vhodné prostory kousek od domu v Předmostí, ve zdravotním středisku, kde jsou i zubaři. Je to takové úsměvné k té čokoládě, že nahoře hvízdají dvě zubařky, a my tam máme výrobnu čokolády a letáčky. Ty prostory nám ale vyhovovaly, dokoupili jsme mrazák, skříňky a regály.

Dlouhou dobu jste pracovala jako recepční na hotelu, ale pak jste se rozhodla svůj život od základů překopat. Co rozhodlo?

Mé dětství nebylo nic moc, protože jsem měla přísnou mámu. Nesla jsem si tedy do života určitá omezení, protože jsem musela všem dokazovat, že něco umím – aby to doma fungovalo. Na toto období nevzpomínám ráda. Všechny zásadní změny se nakumulovaly do mých 45 let. Když se narodila první vnučka, zemřel mi tatínek. Když druhá, zemřela máma. Prvních padesát let svého života jsem se pořád snažila, i v práci, všem vyhovět, být zodpovědná a dělat i za druhé. I když jsem věděla, že nedosáhnu ocenění, nějak podvědomě jsem na něj čekala. Odneslo to ale mé zdraví, nejprve mě chytla záda, a pak mi lékaři zjistili tři nezhoubné nádory. Z práce za mnou ale v té době nikdo nepřišel a nezajímal se, co se mnou je. Začali mi jen volat, kdy konečně nastoupím do práce. Nervy začaly pracovat, dostala jsem zánět a v nemocnici skončila znovu. Pak jsem se zhroutila a skončila v léčebně.

Kde jste v sobě vzala sílu svůj život změnit?

Ta přišla právě s vnučkami. Přestože to bylo opravdu těžké období – další lékařská vyšetření totiž prokázala, že mám čtyři obratle zaseklé do míchy a do měsíce mě operovali. Momentálně mám titanovou dlahu přes čtyři obratle s tím, že operace byla za pět minut dvanáct. Když jsem toto prodělávala, dcera rodila první holčičku. Měla jsem dvě možnosti – buď na všechno rezignovat, dostala jsem totiž plný invalidní důchod, nebo něco dělat. Čokoláda mě ale úplně pohltila. Nikdy by mě nenapadlo, že budeme mít obchod, výrobnu a přijde i ocenění. Hodně mi v otázce rozhodování dala psychoterapie v léčebně v Kroměříži. Člověk se na ní dozví spoustu nepříjemných věcí, ale musí se rozhodnout, jak s nimi naloží. Buď si řekne – já to nepotřebuji, nebo pochopí. Tady je chyba, musím to otočit a jít jinou cestou. Myslím, že se mi to povedlo a díky tomu jsem se dala na podnikání. Cesta byla ale hodně trnitá.