„Z Ruska je třeba mít strach pořád. Proto jsem tak naštvaný na armádu, že vynakládá tak málo financí na bezpečnost státu,“ řekl před několika lety v rozhovoru pro Přerovský deník Milan Svoboda, který zažil srpnovou invazi v roce 1968 jako velitel jednoho z útvarů na přerovském letišti. Tehdy netušil, jak prorocká jsou jeho slova.

Letošní připomínka 54. výročí srpnové okupace má hořkou pachuť - vpád okupačních vojsk do Československa, který pohřbil sny Pražského jara o svobodě, ožívá v myslích a vzpomínkách pamětníků mnohem intenzivněji. Kvůli probíhající válce na Ukrajině.

„Každý stát, který byl zasažený agresí tehdejšího Sovětského svazu, má daleko větší pochopení pro to, co se teď děje v naší zemi. Má to velký vliv i na dnešní dějiny - ten, koho se invaze bezprostředně dotkla a prožil omezení svobody, vnímá více i válečný konflikt na Ukrajině. Promítá se to také do ochoty pomoci a solidarity lidí. Události srpna 1968 a historii Československa velmi dobře známe,“ říká Oleksii Khrapak, lékař přerovské nemocnice, který pochází z Ukrajiny a pomáhá organizovat humanitární pomoc pro svou zemi.

Události srpna 1968 v Přerově

Odpor obyvatel Přerova proti okupantům byl specifický tím, že se projevoval konkrétními činy, na něž pak lidé v letech tuhé normalizace tvrdě doplatili.

O invazi „spojeneckých vojsk“ v roce 1968 se obyvatelé města dozvěděli 21. srpna v ranních hodinách. Městský národní výbor tehdy prostřednictvím rozhlasu vyzýval občany ke klidu a rozvaze.

„Už v průběhu 21. srpna 1968 dne vyšla vyhláška Městského národního výboru v Přerově o okupaci, ve které byl vyjádřen jednoznačný požadavek na její zastavení a odsun jednotek mimo území Československa. Svá nesouhlasná stanoviska s okupací vydávaly i další orgány a organizace ve městě,“ připomněl ředitel Státního okresního archivu v Přerově Jiří Lapáček.

Okupační vojska do Přerova dorazila v pátek 23. srpna. V jedenáct hodin dopoledne se po předchozí dohodě dostavil do budovy národního výboru podplukovník Smirenko, zastupující okupační jednotky. V odpoledních hodinách byly sovětské jednotky dislokovány v prostoru mezi Přerovem, Kozlovicemi a Grymovem. Přechodným velitelským stanovištěm se stal dřevěný barák před zemědělskou tržnicí na Kopaninách.

„Jednou z akcí okupační moci bylo například obsazení městského rozhlasu 24. srpna. O den později došlo k přemístění jednotky, která okupovala Přerov, a v nočních hodinách ze 25. na 26. srpna přijeli do města noví okupanti,“ dodal Jiří Lapáček.

Okupantům ani vodu

Přerovské letiště obsadil 23. srpna tankový pluk a přistál zde sovětský letecký pluk s letouny SU-7.

Později tvořila zajišťovací jednotku letiště kolona asi padesáti vozidel, dislokovaných v Lověšicích v prostoru kravína.

Na letišti v Přerově - Bochoři byl v té době dislokován 6. stíhací bombardovací letecký pluk se zabezpečujícími útvary, velitelstvím divize i příslušníky 10. protiradiotechnického oddílu v Želatovských kasárnách. Spontánním vyjádřením zásadně odmítavého postoje k okupaci armádami Varšavské smlouvy bylo dodržování hesla „Okupantům ani vodu.“

Vyvolalo to ale ostrou konfrontaci s velitelem tankového pluku, který vyhrožoval, že pokud nedostane vodu on pro svou jednotku, postará se o to, aby nebyla v celém Přerově.

„Na letištní dráhu byly během invaze umístěny překážky, znemožňující ruským letadlům přistání, u brány stála cisterna, připravená k zapálení. Podobně blokována byla i brána Želatovských kasáren,“ vzpomněl na události té doby jeden z pamětníků. Vojáci se snažili okupantům znepříjemnit život na všech frontách.

„Rozbalili jsme radiostanice a na vlnách rozhlasu se vysílaly zprávy pro místní obyvatele, zprostředkovávali jsme nejrůznější informace. Nakonec jsme byli nařčeni, že jsme zneužili radiosítě a podali na nás trestní oznámení,“ řekl.

Útvar stíhačů chtěl dokonce po 21. srpnu, když ještě letiště nebylo obsazené, přeletět do Jugoslávie. Protože to ale bylo nebezpečné, z riskantního plánu nakonec sešlo.

Odvaha nevzdat se snadno stála vojáky práci i funkce. Kádrová opatření v době normalizace postihla více jak dvacet procent příslušníků letectva, velitelů a řadových důstojníků. V Přerově byl zvlášť tragický případ sebevraždy kapitána letky Fidlera. O práci přišli i velitelé, kteří byli vyhozeni z letiště a museli vykonávat podřadnou práci.

Odpor po celém městě

Svůj nesouhlas s invazí vyjadřovali lidé po celém městě - vylepovali plakáty v ulicích, v podnicích byly přijímány rezoluce, odsuzující vstup vojsk na naše území.

„Příkladný postoj k okupantům zaujal tehdejší předseda Městského národního výboru Karel Rosmus. Když se v pátek 23. srpna dostavil do budovy národního výboru podplukovník Smirenko, zastupující okupační jednotky, odmítl mu Karel Rosmus podat ruku a před shromážděnými vedoucími pracovníky přednesl projev, v němž prohlásil, že okupanti nejsou ve městě vítanými a žádoucími hosty. Na závěr si dovolil osobní připomínku jako bojovníka proti fašismu a dlouholetého nacistického vězně,“ vylíčil Jiří Lapáček. Na okrese ale podle něj v srpnu 1968 nedošlo k násilnostem ze strany okupantů a obětem na životech občanů, jako například v nedalekém Prostějově.

Konec naděje

Dne 27. srpna 1968 byl podepsán takzvaný moskevský protokol o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. Postupně slábl vliv prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka a jeho vedení a byly organizovány první čistky. Na plénu ÚV KSČ 17. dubna 1969 byl do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ zvolen Gustáv Husák.

„Začalo období normalizace, spojené se stranickými čistkami, čistkami v bezpečnostním aparátu a armádě, posléze v odborech a v zájmových organizacích a složkách Národní fronty. Následovala likvidace existujících občanských struktur jako byly Junák, KAN, K-231, Sokol a odstranění reforem ve společnosti,“ uzavřel Jiří Lapáček.