Na Přerovsku je úspěšných žadatelů o odškodnění, kteří zažili perzekuce bývalého režimu po roce 1968, jako šafránu.

„Drtivá většina vyřízených rehabilitací se týká odboje v padesátých letech. Uspěl například disident Vladimír Hučín, který byl rehabilitován za aktivity, namířené proti invazi. S pomocí balónu rozhodil po Přerově letáky s heslem „Pryč se sovětskou diktaturou," shrnul šéf přerovské pobočky Konfederace politických vězňů František Přeslička.

Přoč řada z nich neuspěla?

Proč se svými žádostmi mnozí z takzvaných „osmašedesátníků" neuspěli?

Zákon o třetím odboji je nemilosrdný a na odškodnění nemají nárok ti, kteří byli zaměstnáni u bezpečnostních složek, vstoupili později do komunistické strany, nebo se stali členy Lidových milicí, akčního výboru Národní fronty a za normalizace také Svazu československo-sovětského přátelství.

„Řada lidí bohužel účast v těchto organizacích po roce 1968 brala jako úlitbu, aby si vylepšila své nelehké postavení, nebo alespoň našla práci," zmínil místopředseda pobočky Konfederace politických vězňů v Přerově Vladimír Hučín.

Ministerstvo obrany evidovalo počátkem roku přes 2,4 tisíce žádostí z celé republiky o uznání protikomunistického odboje. Uznaní účastníci mají nárok na peněžité ocenění 100 tisíc korun, pozůstalí manželé po nich pak na poloviční částku.

Podle mluvčího ministerstva obrany Jana Pejška zákon přesně specifikuje, co musejí uchazeči splňovat.

„Měli by prokázat buď svůj odboj, tedy to, že byli perzekvováni bývalým režimem, nebo odpor, což je aktivní boj proti totalitě," shrnul.

Každou žádost pak ministerstvo posílá k posouzení třem složkám. Tou první je Národní archiv, další Archív bezpečnostních složek a pak Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Ty pátrají, zda ve svých materiálech dotyčné osoby naleznou.

„Teprve, až obdržíme stanoviska těchto tří institucí, pokračuje správní řízení, které skončí buď vydáním osvědčení účastníka odboje, nebo zamítnutím žádosti," podotkl mluvčí.

Jeden případ za všechny

Jasnou odpověď od státu na svou žádost o odškodnění nedostal ani Jaroslav Bezděk z Přerovska, kterého na hodinu vyhodili z práce kvůli tomu, že kritizoval vpád sovětských vojsk do tehdejšího Československa. „Zatím prověřují, jestli je to, co jsem jim napsal, pravda," konstatoval.

Jeho příběh je přitom podobný mnoha ostatním.

„Jel jsem za odměnu jako jeden z nejlepších z našeho oddělení zlepšovacích návrhů v teplárně na zájezd do Bulharska. Vyjadřoval jsem se dost kriticky ke okupaci a řekl doslova, že nás Rusové vyžírají," vzpomněl. Autobus byl ale plný kádrováků a spolupracovníků Státní bezpečnosti.

„Když jsem se vrátil zpět, tak jsem se nestačil divit. Asi osmadvacet lidí z Přerova sbalili a roztočili proti nám obžalobu za pobuřování proti republice. Dostal jsem osm měsíců s podmínkou na dva roky," dodal.

Ředitel podniku mu prý jen suše oznámil, že dostal vyhazov „pro nedůvěru". „Kromě toho mi sebrali pas a degradovali mě z důstojníka na vojína," vylíčil, jak se mu režim pomstil.

A jak je spokojený s rychlostí, jakou stát vyřizuje odškodnění obětem perzekucí bývalého režimu po okupaci v roce 1968? „Napsali mi, že mě vedou v evidenci. Já myslím, že nás tam povedou tak dlouho, dokud všichni nevymřeme," uzavřel.

Připomeňme si: Jak probíhala okupace v Přerově

- Tehdejší předseda Městského národního výboru v Přerově Karel Rosmus byl krátce po půlnoci ze 20. na 21. srpna telefonicky vyrozuměn Státní bezpečností, že vojska Varšavské smlouvy zahájila okupaci Československa.
- Lidé v Přerově reagovali na okupaci spontánně. Zdi byly popsané protisovětskými hesly, znetvořené byly směrové tabule a městem se šířily letáky o vpádu vojsk.
- Podle ředitele Státního okresního archivu v Henčlově Jiřího Lapáčka dobové zprávy neuvádějí, že by se tehdy v ulicích střílelo, nebo docházelo k jiným vážným konfliktům.
- K radikálním odpůrcům okupace patřili příslušníci armády a zejména bochořského letiště. Na přistávací dráze byly umístěny překážky, znemožňující ruským letadlům přistání, u brány stála cisterna, připravená k zapálení. Podobně byla blokována i brána Želatovských kasáren. Uplatnění hesla: „Okupantům ani vodu" vedlo k tvrdé konfrontaci s ruským velitelem tankového pluku. Ten nakonec pohrozil, že zablokuje dodávku vody pro celé město.
- Kádrová opatření v době normalizace postihla více než dvacet procent příslušníků letectva, velitelů i řadových důstojníků
- Město Hranice obsadila sovětská okupační vojska už 21. srpna odpoledne, do Přerova ale dorazila až 23. srpna. Jednou z akcí okupační moci bylo obsazení městského rozhlasu 24. srpna. (pu)