Dvaadvacetiletá Lucie Tvrdoňová je přítelkyní mladíka, jehož zabila kulka ze služební zbraně městského strážníka.

Osudnou noc byla spolu s ním uprostřed skupiny lidí, kterou se pokoušeli zklidnit strážníci.

Proč se rozhodla svěřit s tím, co se stalo? „Aby skutečnost nikdo nepřekrucoval," vysvětluje.

Co přesně způsobilo roztržku v baru? Kdo si začal?
Šli jsme si s přítelem sednout po práci na Lumíra, chodíme tam každý týden. Je to jeden z mála podniků, kam můžete se psem, a proto jsme šli tam. Když jsme vešli dovnitř, seděla u velkého stolu skupina opilých lidí. Dali jsme psovi normálně vodítko, nechtěli jsme se s nikým hádat. Seděl přivázaný pod stolem. Bezdůvodně nás začali napadat opilí lidé od vedlejšího stolu. Asi jen proto, že jsme jim vadili. Raději jsme tedy zaplatili a chtěli odejít. Když jsme ale vycházeli ven, vyběhli za námi a začali na nás útočit. Pět se jich pustilo do Míši (pozn. red.: mladík, který zemřel), zbývající do mě. Přítel pustil vodítko, aby se ubránil. Mě srazili na zem, takže z toho mám na rukou a na těle modřiny. Pak přivolala paní z protějšího domu strážníky.

Kde byl v době útoku váš pes?
Pobíhal kolem, snažil se mě dostat ven z té skupiny, a bránit mě. Šel k policistovi se staženým ocasem, protože se bál. Ten na něho ale vytáhl obušek. Pes se lekl.

Uvědomujete si, kdy přesně došlo k výstřelu?
Viděla jsem jen, jak jde pes k němu, a pak dostal tu ránu. Než jsem otočila hlavu, zahlédla jsem, že stojí Míša zády k nim, a najednou padá na zem. Pes stál v té době u policisty.

Míša padl k zemi

Útočil na někoho?
Když nás napadli, tak nás jen instinktivně bránil. Pes je starý rok a tři měsíce, normálně je hrozně hodný a nikomu by nic neudělal. Kdybych mu řekla „trhej," jak teď tvrdí ti, kteří to celé vyprovokovali, tak by šel možná jen hledat balónek nebo něco takového. Každý ho měl rád, i servírky na baru. Pokaždé mu kupovali něco dobrého, měl tam vodu, hrály si s ním…

Proč jste neodešli z baru dříve?
Křičeli jsme na ty lidi, ať nás nechají na pokoji, že už stejně jdeme pryč. Já jsem vyšla ven, ale Míša se tam ještě vrátil pro telefon, který jsem tam zapomněla. Potom se na nás vrhli.

Co následovalo po střelbě?
Míša padl k zemi a všude kolem byla spousta krve. Běžela jsem k němu, ale nepustili mě tam. Odvedla jsem tedy psa domů a utíkala do nemocnice, protože jsem si myslela, že je zraněný a leží tam. Řekli mi ale, že tam nikdo takový není. Běžela jsem zpátky k Lumírovi a viděla, že leží na zemi, přikrytý plachtou. Policisté mi pak nasadili pouta a odvezli mě na služebnu. Sebrali mi i otisky prstů. Nakonec mě převezli na záchytku.

Celou noc v poutech

Proč? Co jste ten večer vlastně vypili?
Měla jsem za celou tu dobu jen dva panáky vodky a džus, to bylo všechno. Nebyli jsme vůbec opilí, jak se tvrdí. Na záchytce mě ani nechtěli přijmout, protože jim doktor řekl, že v sobě nemám dost alkoholu a nejsem ani agresivní. Nakonec mě odvezli na odběr krve do nemocnice, jestli nejsem pod vlivem drog, což jsem také nebyla. Žádala jsem, aby mě lékaři ošetřili, protože jsem měla rozbitý obličej, ale řekli mi, že to není potřeba, že je nutný jen ten odběr krve a moči.

Jak dlouho jste potom byla na služebně?
Celou noc mě drželi v poutech a nechtěli pustit domů. Byla jsem promočená, protože pršelo, bylo mi zle… Strávila jsem tam asi šest hodin.

Jaký byl váš přítel?
Chodili jsme spolu půl roku, pracovali jsme ve výrobě na zpracování víček od PET lahví. Byl to bezvadný člověk, plánovali jsme spolu budoucnost. V práci ho měli všichni rádi. Ten večer jsme si chtěli jen po práci zajít na šipky, poslechnout písničky z jukeboxu…