Rozhovor s primářem chirurgického oddělení přerovské nemocnice

close Primář chirurgického oddělení přerovské nemocnice Alojz Haninec. info Zdroj: Deník/Dagmar Rozkošná zoom_in Primář chirurgického oddělení přerovské nemocnice Alojz Haninec. Čím byste byl, kdybyste se nestal lékařem?
Vždycky mě to táhlo k přírodě a hlavně ke zvířatům. Postupně se to vyvíjelo. Nejdříve jsem chtěl pracovat v lese, pak se chtěl stát veterinářem, a protože tatínek byl lékařem, tak mi řekl, že už je to jen krůček k tomu, abych šel na medicínu. Vydal jsem se proto v jeho šlépějích. Baví mě pracovat rukama, proto jsem zvolil chirurgii. Je to obor manuální. Kdyby to nevyšlo, klidně bych byl nějaký řemeslník.

Jak dlouho pracujete v přerovské nemocnici?
V Přerově působím od roku 2015. Po škole jsem deset let pracoval v krajské nemocnici v Trenčíně, později jsem v rámci Agelu vystřídal dvě menší nemocnice, kde jsem rovněž zastával funkci primáře. Jelikož jsme chtěli v přerovské nemocnice více rozvinout miniinvazivní operace, tak jsem přešel do Přerova.

Podívejme se na statistiky. Kolik provedlo v loňském roce vaše oddělení zákroků?
V přerovské nemocnici provedeme kolem šesti tisíc operací ročně, z toho pod chirurgii spadá přes tisíc zákroků. Věnujeme se zejména operacím kýl. V tomto oboru jsme se stali certifikovaným centrem.

Setkáváte se na oddělení i s onkologickými pacienty?
Ano, i této oblasti se věnujeme. Spektrum chirurgických zákroků v oblasti onkochirurgie je různorodé. Týká se zejména oblasti střev, mamologie, štítných žláz a podobně. Úzce spolupracujeme s onkologickým oddělením, v rámci diagnostiky provádíme odběry různých tkání na histologické vyšetření.

V placené části článku se mimo jiné dozvíte
● Co je největším benefitem chirurgického oddělení?
● Má nějaké rituály, které praktikuje před operací?
● Potýká se přerovská chirurgie s nedostatkem personálu?

Kromě lůžkové a operační části chirurgie máte pod sebou také ambulanci. Jaké případy nejčastěji řešíte?
Tady se nejčastěji setkáváme s pacienty po úrazu či s bolestmi břicha způsobenými různými příčinami. Do ambulance přicházejí lidé sami, nebo nám je doveze zdravotnická záchranná služba. U některých pacientů na to navazuje hospitalizace. Bohužel se zde často setkáváme s pacienty, kteří nás vyhledávají s úrazy způsobenými alkoholem. Když jsou nějaké svátky, je to téměř na denním pořádku. To nám ubírá hodně energie.

Jsou diagnózy, s nimiž se v poslední době setkáváte častěji?
Řekl bych, že přibylo onkologických pacientů. Objevují se nové typy nádorů a také se vyskytují u mladších pacientů. Na druhé straně se ale také zlepšují možnosti a výsledky léčby.

Co je podle vás největším benefitem vašeho oddělení?
Jak už jsem se zmínil, jsou to operace kýl, které provádíme nejmodernějšími způsoby. Pacientům se tak zkracuje rekonvalenscence, mají menší bolesti, ale také se snižují rizika nežádoucích komplikací. Máme s chirurgickým odstraňováním kýl dlouholeté zkušenosti. Kýly operujeme klasicky otevřeně, ale i laparoskopicky. Ke každému pacientovi přistupujeme individuálně a dokážeme mu chirurgický zákrok ušít takzvaně na míru tak, aby byl pro něj co nejvhodnější a nejšetrnější.

Další oblastí, které se věnujeme, je cévní chirurgie. Specializujeme se na operace křečových žil a hemoroidů, kde dochází k velkým změnám v operativním řešení v podobě nových modernějších metod.

České nemocnice se v posledních letech potýkají s nedostatkem personálu. Řešíte tento problém i na vašem oddělení?
To je denní boj, ale díky tomu, že jsme velká nemocniční skupina, tak si dokážeme vypomoci. Kdo nám nejvíce chybí, jsou zdravotní sestry. Co se týká lékařů, v budoucnu nás čeká to, že budeme zaměstnávat doktory i z neevropských zemí. Jsme možná v tomhle směru trochu konzervativní, ale ta situace přijde.

Jaký by měl být podle vás správný chirurg?
Hlavně by měl být zručný. Už absolvent medicíny by měl vědět, zda je manuálně šikovný. My na chirurgii neřešíme, jestli dát pacientovi půl tablety nebo celou, ale zda operovat či nikoliv. Takže chirurg by měl být také pohotový, rozhodný, psychicky i fyzicky zdatný. Dobrý chirurg by měl najít vyvážený vztah mezi operační zručností a lidským postojem ke svému okolí a jako všeobecně každý lékař, měl by být samozřejmě empatický.

Projevuje se u vás nějaká deformace, plynoucí z vaší profese?
Přiznám se, že občas doma řeknu: Podej mi to, natáhnu ruku za sebe a ani se neohlédnu…(smích). Když je však potřeba něco rozhodnout, tak s tím problém nemám, i když žena to potom upraví a rozhodne úplně jinak… (smích).

Je pravda, že se občas neudržím a dívám se kolem sebe očima chirurga. Kamarádovi pak třeba řeknu: „Přijď, tohle vyřízneme“. Když vidím třeba kosmetickou vadu na obličeji nějakého politika v televizi, tak mě to také trochu zvedá ze židle.

Máte nějaké rituály, které praktikujete před operací?
Víte, že mám. Záleží mi na tom, aby byla na sále dobrá nálada. Přijdu, hezky pozdravím a vždycky řeknu: Jdeme na to. Snažím se udržet dobrou náladu a k tomu nám dopomáhá rádio. Dobrá hudba dokáže odlehčit tlak a zpříjemnit atmosféru.

Hudba na sálech je dnes běžná záležitost, dříve tomu tak ale nebylo…
Na rádio na sále nešlo ani pomyslet. Když jsem nastupoval do praxe, chirurgové byli alfa samci, kteří kolem sebe házeli nástroje a nadávali. O tom, že by někdo pustil rádio, nikdo ani neuvažoval.

Na lékaře jsou obecně kladeny vysoké nároky. Jakým způsobem si udržujete psychickou a fyzickou kondici?
Na prvním místě je u mě rodina. Mám rád sport, přírodu. Práci na chalupě. Tam vždycky zrelaxuji.