„Po přečtení výpovědí příslušníků gestapa, kteří líčili detaily popravy, jsem se budila ze spaní,“ říká autorka unikátního dokumentu, který vzniká v Přerově, Svatava Měrková.

Historii Přerovského povstání dosud kromě historiků nikdo uceleně nezpracoval. Jediný dokument o této smutné kapitole našich dějin vznikl v roce 1975 - tedy u příležitosti třicátého výročí povstání. Co bylo impulsem pro zpracování tak náročného tématu?

Nápad vytvořit dokument k 75. výročí Přerovského povstání vznikl v hlavě historika Petra Sehnálka z Muzea Komenského v Přerově, který už se tématu věnuje poměrně dlouho. Začali jsme se o tom bavit někdy v létě a díky podpoře Muzea Komenského a města se na film podařilo sehnat finance. Podle mě se jedná o kapitolu našich dějin, která by rozhodně neměla být zapomenuta. Pamětníků dnes žije jen velmi málo a čekat dalších deset let by se nevyplatilo. Lidem, kterým bylo tehdy čtrnáct patnáct let, je dnes přes devadesát. Mnozí z nich jsou ale stále v úžasné kondici a pamatují si spoustu důležitých detailů - jako by se staly včera.

Podařilo se vám během náročné badatelské práce získat i některé unikátní záznamy či fotografie z té doby?

Jedním z těch opravdu vzácných je videozáznam, který nám poskytla rodina Františka Gremlici, jenž během Přerovského povstání zahynul. Je to jeden z velmi cenných materiálů a jsme rádi, že ho můžeme zveřejnit. Muzeum Komenského nám ve spolupráci se Státním okresním archivem dodalo spoustu fotografií a videí - včetně prvního dokumentu o Přerovském povstání z roku 1975. Součástí našeho filmu jsou ale i některé hrané záběry, se kterými nám pomohli nadšenci z Klubu vojenské historie a mají dokreslit atmosféru doby. Jeden z členů tohoto týmu dokonce vlastní vůz Opel Blitz - což bylo auto, kterým bylo převezeno na popravu do Olomouce jednadvacet Přerovanů. Hrané záběry osvobození jsme natáčeli v Tlumačově a ve stejném městě vznikaly i scény bojů u nádraží.

Zpovědi desíti pamětníků

Kolik pamětníků Přerovského povstání se vám podařilo vypátrat?

Máme jich deset - výpovědi devíti už jsou natočené a za jednou paní teprve pojedeme do Prahy. Tato pamětnice bydlela u přerovského zámku a sledovala dění na Horním náměstí. Byla také posledním člověkem, který mluvil s jednou z obětí povstání - jednalo se o jejího kamaráda a v té době měl čtrnáct let. Veškeré materiály a dobové dokumenty pročítám po večerech, takže se mi moc dobře nespí a často se budím ze spaní. Především, když si představím, jak probíhaly výslechy a kolik brutality bylo pácháno na nevinných lidech. Osobně mě asi nejvíce zasáhlo, když jsme natáčeli v budově dnešního Gymnázia Jakuba Škody, kde v minulosti sídlilo gestapo. Připadá mi trochu nepochopitelné, že se dnes v místech, kde se páchala taková zvěrstva, normálně učí. V další vile gestapa poblíž parku Michalov je zase školka.

Zachycuje dokument i detaily osudné noci z 1. na 2. května, kdy jednadvacet zadržených Přerovanů strávilo noc v budově gestapa (dnešním gymnáziu)?

Výslechy probíhaly nejen tam, ale i v budově bývalého Okresního úřadu ve Smetanově ulici. Máme k dispozici výpovědi gestapáků, kteří popisují, co se tehdy dělo. Například Bohumila Loibnera, jenž se podílel na vraždění jednadvaceti Přerovanů. Na střelnici v Lazcích se jelo pěti až šesti auty. Lidé byli po příjezdu vyloženi z nákladního auta a tísnili se v jedné místnosti. Celou akci tehdy vedl Franz Langer, zástupce velitele olomouckého gestapa. Nařídil, aby byli Přerované rozděleni do několika skupin po třech. Potom jim byly odebrány veškeré cenné věci a peníze, aby nemohla být při nálezu těl zjištěna totožnost mrtvol. Loibner líčí, že byli lidé vyváděni na popraviště po dvou až po třech. Když doprovázel vrchního strážmistra Františka Vitáska, řekl mu, že je zcela nevinen, a že jen dělal to, co považoval za nutné, a co byla jeho povinnost. Popisuje i to, že všichni tři - Jan Švehlák (rovněž příslušník policie), manželka strojvedoucího Matylda Dokládalová a František Vitásek spadli po střelbě do jámy. Jan Švehlák byl mrtev a paní Dokládalová ještě před zavražděním zvolala: Ať žije Československo! Jediný, kdo nezemřel hned, byl František Vitásek. Ten si pak sám zvednutím ruky řekl o to, aby ho dorazili a dál se netrápil. Jeden z gestapáků znovu vystřelil, ale ani tato rána Františka Vitáska nezabila. Loibner ho nakonec zabil dvěma ranami do hlavy.

Mučili ho, mrtvého jej hodili do Bečvy

Podle historiků byly kruté i výslechy gestapa, které se chtělo pomstít za prohranou válku. I když do konce zbývalo jen několik dní, přerovské zajatce surově mučili….Existují očitá svědectví příslušníků gestapa?

Ano. Zadržených Přerovanů bylo původně kolem padesáti, zastřelena byla ale „jen“ jedna skupina. Gestapáci své oběti surově bili a jeden ze zadržených byl tak zmlácený, že nepřežil převoz na Lazce. Jednalo se o obchodníka Josefa Beneše - měl zlomená žebra a zemřel přímo na chodbě na srdeční mrtvici. Při převozu ho tajně hodili do Bečvy a jeho tělo pak našli někde u Kojetína. Z dokumentů se dozvídáme i to, že mělo být původně popraveno mnohem méně lidí, ale rozkaz z Prahy rozhodl o větším počtu obětí. Z méně závažných činů proto udělali závažné činy. Někteří lidé byli popraveni jen za to, že vyvěsili českou vlajku. Někdo byl zatčen i na udání a docházelo k záměně jmen a osudovým omylům. Mnozí ze zadržených se Přerovského povstání vůbec neúčastnili. Byli to úplně nevinní lidé.

Který z osudů obětí vás nejvíce zasáhl?

Ne ke všem jsem se osobně dostala, čerpám tedy pouze z materiálů, které mám k dispozici. Asi nejtragičtější je pro mě osud vrchního četnického strážmistra Františka Vitáska, který se gestapu sám přihlásil, aby ho dorazili. Zmlátili ho, aby z něj dostali doznání, a pak ho ani nedokázali zastřelit. Často si kladu otázku, co by se stalo, kdyby tu ruku nezvedl - třeba by se z jámy, která byla jen narychlo zasypaná, dostal a mohl žít. Spolu s jednadvaceti Přerovany byli zastřeleni i dva muži, kteří jámu kopali - sebrali je den předtím v Olomouci za banální skutky. Zemřít ale museli, aby neexistovali žádní svědci popravy. Když před sebou vidíte fotografie všech obětí a čtete jejich příběhy, je to silné. Někdy jsem se při pohledu na ty fotky rozplakala, protože se jednalo o slušné lidi, kteří si nic takového nezasloužili. Jen už měli dost války a po tolika letech strádání chtěli její konec oslavit - a zaplatili za to životem. Neteř jednoho ze zastřelených Emila Kovaříka, obchodního zástupce firmy Pražák, nám líčila jeho příběh. Jeho domovnice tehdy vyvěsila vlajku, protože si myslela, že je konec války. Němci tu starou ženu ale sebrali a odvedli na gestapo. Když se to Emil Kovařík dozvěděl, chtěl ji zachránit a sám se na gestapo dostavil. Už se ale nikdy nevrátil. Když se neteř dozvěděla o smrti svého strýce, hrozně ji to zasáhlo. Byla to úplně nevinná oběť člověka, který měl v sobě tolik cti, že se chtěl přimluvit za domovnici. Položil život za takovou banalitu, bylo mu padesát pět let.

Těla zavražděných byla později ze střelnice na Lazcích převezena do Přerova, kde byli pochováni v parku Michalov. Kde jsou dnes oběti Přerovského povstání pohřbeny?

Máme k dispozici i videozáběry z exhumace obětí, která proběhla 11. května 1945. První hrob měli v Michalově, ale později byli pochováni na hřbitově v Přerově - nachází se u vsypové loučky poblíž kolumbária. Oběti dnes v Přerově připomínají také pomníčky, které jsou rozmístěny po městě. Lidé totiž umírali i v bojích u nádraží a na mnoha dalších místech.

Premiéra v kině Hvězda

Kdy spatří dokument o Přerovském povstání diváci a jaké jsou ambice tohoto ojedinělého projektu?

Začali jsme film natáčet loni v září a stále na něm pracujeme. Premiéru plánujeme v den výročí - tedy 1. května 2020 a promítat se bude v kině Hvězda. Dokument, který bude mít minimálně šedesát minut, nabídneme také školám, aby se studenti a žáci dozvěděli více i historii konce druhé světové války v Přerově. Bude sloužit i pro potřeby Muzea Komenského. Film je dílem tří autorů - kromě mě se na něm podílel také kameraman a zvukař Jiří Dvorský. Scénář jsme vytvořili společně s historikem Petrem Sehnálkem.

Podařilo se vám zjistit, co byl rozhodujícím impulsem pro vznik Přerovského povstání? Zjistili jste, jak se vlastně rozšířila fáma o konci války?

Z vyprávění pamětníků a výslechů víme, že povstání skutečně spustila falešná zpráva o konci druhé světové války. Jenže stále nevíme, kdo ji rozšířil, a dnes se nám už ani nepodaří zjistit, kdo s ní přišel jako první. Zpráva se šířila v obchodech, ale i rozhlasem, dostala se i do Předmostí a dalších částí města. Tak, jako kolují jiné fámy.

Přerovské povstání bylo ale první v republice a v boji s nacisty jsme předběhli i Prahu…

Pořád se na to zapomíná, ale 1. květen 1945 by si měly připomínat všechny generace - a především mladí lidé by si měli tyto souvislosti uvědomit. V Přerově se jako v prvním městě naší země 1. května bojovalo a v ulicích umírali stateční lidé.