„Obdivuji tu velkou statečnost občanů, kteří ani po šesti letech okupace a tvrdých represí neztratili odvahu a vlastenectví,“ říká historik Petr Sehnálek, který se podílel na vzniku dokumentu Přerovské povstání…75 let poté.

Dokument, věnovaný okolnostem Přerovského povstání, dosud veřejnost kvůli uzavření kin a koronavirové pandemii nemohla zhlédnout. Je šance, že se v dohledné době dostane alespoň do škol?

Jedním z důvodů, proč dokument vznikl, bylo jeho použití pro budoucí vzdělávací účely. Proto ho má k dispozici také město, které může dokument poskytnout zřizovaným školám. Druhou možností je, že se učitelé obrátí přímo na muzeum se žádostí o jeho poskytnutí. Muzeum Komenského v Přerově jako zadavatel má samozřejmě zájem, aby se film dostal k učitelům jako pomůcka pro výuku významných událostí našich novodobých dějin. Co se týče dalších způsobů prezentace, tak jsme chtěli s režisérkou snímku Svatavou Měrkovou dokument představit široké veřejnosti nejprve prostřednictvím promítání v kině, a poté řešit ostatní způsoby prezentace. Veškeré původní plány ovšem narušila omezení, vyplývající z nouzového stavu.

Zdroj: Youtube

Okolnosti toho, jak vzniklo Přerovské povstání, jsou dosud obestřeny nejasnostmi. Na počátku byla mylná zvěst o skončení války, která dala do pohybu dějinné události. Podařilo se během vašeho bádání zjistit, kdo tuto fámu, díky níž občané povstali a začali bojovat v ulicích Přerova, rozšířil?

Ke vzniku a rozšíření Přerovského povstání ve skutečnosti přispěly hned tři významné okolnosti. Za prvé to byla síla okamžiku - tedy datum 1. května jako takové, které naši předci vnímali jako symbolický den boje za práva a svobodu. Mezi lidmi byl cítit zvláštní napětí i nadšení z blížícího se konce války. Do této atmosféry vstupuje na scénu mylně interpretovaná zpráva zahraničního rozhlasu, kterou si některý z posluchačů, a my přesně nevíme, kdo to byl, vyložil jako kapitulaci Němců. O tuto senzaci se pak podělil se svým okolím.

Našel jsem i vzpomínku jednoho z přímých účastníků, který ve svém svědectví doslova říkal: „Všeobecně se čekal konec války, ale zprávy v rozhlase to nepotvrzovaly, přestože mnohý z občanů v ulicích tvrdil, že je to hotovou věcí. A proto po dlouhé době bylo vidět na ulicích rozzářené obličeje.“

Je třeba si také připomenout, že všeobecná situace na přelomu dubna a května mílovými kroky směřovala ke konci války. I zahraniční rozhlas každý den informoval o tom, že je Německo na pokraji porážky. Jednou z těch zpráv v rozhlase bylo, že Heinrich Himmler nabídl separátní mír západním spojencům. Přímo ráno 1. května měla být vysílána zpráva o kapitulaci německých sil na italské frontě. Zde pak mohlo zaúřadovat ono rčení „přání je otcem myšlenky“.

Rozšíření zprávy mezi lidmi v ulicích se stalo spouštěčem přímých protiněmeckých aktivit, které měly zpočátku spíše oslavný a manifestační charakter - například vyvěšování vlajek či zpěv hymny. Záhy se však občané postavili okupačním vojákům. Tím posledním mezníkem je pak definitivní rozšíření povstání díky hlášení městského rozhlasu poté, co česká policie obsadila radnici a její velitelé Švehlák, Vitásek a Sedlák spustili již dříve připravovaný plán na převzetí moci ve městě. Poté se akce ještě zintenzivnily.

Z jakých materiálů jste čerpali při zpracování dokumentu Přerovské povstání…75 let poté?

Nejen při vzniku dokumentu, ale i při odborném a prezentačním zpracovávání problematiky povstání pracujeme s archivními prameny - například s úředními dokumenty, které vznikly během poválečného vyšetřování událostí. Cenné jsou i výpovědi pamětníků, z nichž poslední jsme získávali právě při práci na dokumentu. Podařilo se nám dohledat asi desítku pamětníků nebo příbuzných obětí. Cenným pramenem jsou také fotografické dokumenty - někdy jsou jediným pramenem, který nám může potvrdit nebo vyvrátit některé domněnky.

V dokumentu je spousta autentických záběrů z té doby - exhumace těl, tryzna za oběti. Bylo těžké o těchto tragických událostech mluvit s pamětníky?

Samozřejmě, že se jednalo o velmi osobní vzpomínky, zvláště u těch, kteří ztratili někoho blízkého. Pro ně to byla obrovská rána, kterou si v sobě nesou dodnes. Proto byl také primární zájem promítat dokument v kině, protože při takovém způsobu prezentace dolehnou veškeré informace a vjemy - tedy i vzpomínky pamětníků - na diváka mnohem silněji.

Můžete detailně popsat zatčení Přerovanů, které se stalo krvavou odplatou nacistů za povstání? Který z osudů vámi nejvíce otřásl?

Po potlačení povstání odpoledne 1. května začali Němci s represemi a vyšetřováním událostí. Bylo nutné najít a vyslechnout aktivní účastníky. Jednadvacet Přerovanů, kteří byli v noci na 3. května popraveni v Olomouci na lazecké střelnici, se stalo obětí nesmyslně kruté německé odvety. Zatčení všech účastníků a exemplární potrestání přitom nařídil sám nejvyšší představitel okupační moci v protektorátu K. H. Frank, který do Přerova telefonoval v noci na 2. května. Vůči povstalcům mělo být uplatněno takzvané „Sondernbehandlung“ – zvláštní zacházení, což byl cynický nacistický eufemismus pro popravu bez soudu.

O významu celé události svědčilo i to, že do Přerova přijel řídit vyšetřování přímo nejvyšší velitel gestapa na Moravě Max Rausch. Celkem bylo zatčeno téměř sto občanů. Při vyšetřování se Němci řídili několika základními vodítky, která měla určit, kdo bude exemplárně potrestán. Předně to byli lidé, kteří vyjednávali s německou okupační správou o kapitulaci a převzetí moci zpět do českých rukou, což byl třeba profesor Jan Machovec, a také osoby, které aktivně řídily povstaleckou činnost a akce k převzetí moci - mezi ně patřil třeba velitel místní policie Jan Švehlák a jeho zástupce František Vitásek.

Další kategorii tvořili občané, kteří se účastnili odzbrojování německých vojáků. To byl třeba Rudolf Klíma, Jaroslav Motáň, Hynek Smolka nebo Hynek Vlček. Poslední skupinou pak byli občané, kteří 1. května pouze vyvěsili státní vlajku - například manželé Dokládalovi. Do této kategorie spadal i obchodník Emil Kovařík a právě jeho příběh je jeden ze silných momentů. On sám totiž vlajku nevyvěsil, ale dobrovolně přišel na gestapo, aby se zastal domovnice paní Pallové, která byla za tento čin zatčena.

Pan Kovařík, který dům v ulici Na loučkách de facto spravoval za svého bratra, vzal zodpovědnost za vyvěšení vlajky na sebe, a tím paní Pallovou zachránil. Sám se totiž ocitl ve skupině, vybrané k popravě. Na tomto případu se ukazuje obrovská brutalita gestapa. Někteří jeho příslušníci během poválečného vyšetřování vypověděli, že nesouhlasili s tím, aby byli mezi popravenými lidé, kteří jen vyvěšovali vlajky, a že jim vybrání této skupiny připadalo příliš přísné.

Nacističtí vůdci ale prahli po brutální odvetě. Málo se dnes také ví o tom, že byla vybrána ještě jedna skupina hlavních viníků - jednalo se o 20 až 25 osob. Ta byla dokonce odvezena a čekala na popravu. Zachránilo ji ale blížící se osvobození Olomouce. O této druhé skupině máme informace od jejich potomků. Výpovědi se dochovaly během poválečného vyšetřování.

Jaký význam z pohledu historie naší země mělo Přerovské povstání? Jak hodnotíte tuto událost vy osobně?

Přerovské povstání považuji za významnou událost nadregionálního významu. Prvenství Přerovanů v boji s nacistickou zvůlí má podle ně obrovský historický a morální význam. Obdivuji tu velkou statečnost občanů, kteří se neozbrojení postavili německým a také maďarským vojákům.

Ani po šesti letech okupace v sobě občané navzdory represím neztratili vlastenectví a osobní statečnost a v osudový okamžik se rozhodli, že sami udělají něco pro vlastní svobodu, což je třeba připomínat. Čtenářům, kteří by se o Přerovském povstání a dramatických osudech našich předků chtěli dozvědět více, doporučuji sborník z tematické konference, který je k dostání na pokladně Muzea Komenského v Přerově.