Přerov si krvavé běsnění, ke kterému došlo měsíc po skončení druhé světové války, každoročně připomíná. Památku dětských obětí kruté odplaty připomíná také nově odlitý zvon Jan Pavel II. pro kostel sv. Vavřince, na jehož pořízení přispěli i příbuzní zavražděných ze Slovenska. Mezi nimi i Juraj Puhala ze slovenské obce Mlynica.

„I v naší obci jsme nechali postavit pomník, který tuto tragédii připomíná. Z Mlynice totiž pocházelo 34 obětí, mezi nimi i jedna těhotná žena. Přijeli jsme sem, abychom se poklonili památce obětí a poděkovali městu za to, že se o památník na zdejším hřbitově tak dobře stará,“ řekl Juraj Puhala.

„Dovezl jsem do Přerova z Mlynice i rozdělené světlo - jeden plamen hoří u památníku v naší obci, druhé světlo položím tady na hřbitově. Světlo má úspornější plamen, takže by mělo vydržet až do 19. června, kdy si připomínáme toto výročí,“ dodal.

Ke kruté poválečné odplatě došlo v noci z 18. na 19. června roku 1945. Rozhodující roli v ní sehrál důstojník Karol Pazúr, který nechal 18. června vyvléct z vlaku, jenž zastavil na nádraží v Přerově, karpatské Němce, Maďary a Slováky. Tvrdil, že jsou v transportu příslušníci SS, zodpovědní za válečná zvěrstva.

Lidé, kteří neměli s jednotkami SS nic společného, byli vyhnáni z transportu a dovlečeni na kopec nad Přerovem. Museli se vysvléct do spodního prádla a odevzdat vrahům peníze, šperky, vkladní knížky a doklady. Pak byli kulkou do týla nemilosrdně popraveni.

„Pamětníci vzpomínali na muže a ženy, kteří prosili a modlili se k Bohu, na děti, které hystericky plakaly. Nikdo ale nedostal šanci - žádná ze sto dvaceti žen, žádný z dvaasedmdesáti mužů, žádné z pětasedmdesáti dětí,“ popsala Daniela Novotná z Kanceláře primátora.

Samozvaný mstitel Pazúr si na místním národním výboru v Lověšicích vyžádal silné chlapy k vykopání hromadného hrobu. „Dvacet sedm mužů muselo hloubit jámu.

Akt pomsty skončil 19. června krátce před půl pátou ráno, kdy byl hrob o velikosti 17x2x2 metry plný mrtvých těl. Podle výpovědi pamětníků se hrob hýbal tři dny,“ vylíčil už dříve historik František Hýbl, díky němuž se tato událost, která v poválečné historii nemá obdoby, dostala do povědomí široké veřejnosti. O masakru na Švédských šancích se totiž za totality nesmělo mluvit.