Bečva se v Přerově vylila 7. července kolem čtvrté hodiny odpoledne. Ještě dopoledne nic nenasvědčovalo tomu, co se za pár hodin stane.

„Ráno jsem šel do práce do Prechezy a náš kolega se po cestě zranil a musel do nemocnice. Ještě jsme si plánovali, jak za ním po práci půjdeme, ale to jsme nevěděli, že už tam nedojdeme,“ vzpomíná Riedl.

Když šel před třetí z práce domů, stáli lidé u Bečvy a koupali se ve vodě na již zaplaveném břehu.

„Bečva začala přetékat do rybníka a lidé si to fotili a měli z toho ohromnou legraci. Pak se zatopila silnice a už to taková sranda nebyla,“ popisuje.

Voda napáchala v červenci 1997 v Přerově značné škody, vzpomíná Jan Riedl.Voda napáchala v červenci 1997 v Přerově značné škody, vzpomíná Jan Riedl.Zdroj: Archiv J. Riedla, se souhlasem

Soused se potopil, aby vypnul plyn

Když přišel domů, zjistil, že je ve sklepě voda.

„Neměl jsem tušení, jak moc a jak rychle se zatopí. Začal jsem ze sklepa tahat, co se dalo. Pak už se ale voda začala valit a my museli nahoru do bytu,“ líčí.

„Začali jsme cítit plyn a věděli, že někde ve sklepě zůstal kohoutek otevřený. Jeden ze sousedů věděl, kde přesně byl uzávěr, tak se tam potopil a plaval ho vypnout. Měli jsme strach, co by se mohlo stát, kdybychom ho nechali zapnutý,“ vzpomíná.

Rozvodněná Bečva uvěznila obyvatele zatopené části Přerova asi dva dny v jejich domech.

„Hladina končila ve stejné úrovni jako je můj balkón, takže přímo v bytě jsem ji neměl. Postupně pak centimetr po centimetru pomaličku opadala,“ říká.

Mezi sousedy bytových domů zavládla nevídaná solidarita.

„Neměli jsme plyn ani elektřinu, ale společně jsme si pomohli. Lidé tahali jídlo z mrazáků a společně ho ohřívali. Pamatuji si, že jsme měli sekanou s jahodami,“ vybavuje si.

Přerov, 7. července 1997
Přerov 1997: ulice připomínaly Benátky, umírali ale lidé

Auto se kutálelo vodou, pak zmizelo

Obyvatele ze zatopených oblastí zachraňovala vojenská vozidla a vrtulníky. Proud vody strhl i zaparkovaná auta.

„Se synem jsme seděli a dívali se z balkónu a najednou vidíme, jak se kolem valí auto. Střídavě bylo na střeše a pak zase na kolech. Tak se kutálelo vodou, a pak zmizelo,“ popisuje.

Lidé neměli kde venčit psy, a tak s nimi chodili na střechy paneláků. Ulicemi jezdila na člunech humanitární pomoc se základním jídlem a doktorka z Červeného kříže.

„Soused potřeboval něco převázat, tak jsem na tu doktorku z okna volal. Připluli úplně ke dveřím a pomohli mu,“ doplňuje.

Všechno bylo promočené a smrdělo

Voda zaplavila i chemičku Prechezu, kde pracoval. „Slyšel jsem od kolegů, co tam zůstali, že dokonce ve vodě chytali ryby a přemýšleli, jak si je upraví. Nakonec je odtud vyzvedl vrtulník a vysadil je na poli,“ vybavuje si.

Ve středu voda opadla a lidé pomalu vycházeli ven.

„Teprve potom přišla ta nejhorší část - vyklízení. Bylo to nekonečné. Nejdříve jsem se nemohl do sklepa ani dostat, ale jak jsme vyrazili dveře, viděli jsme tu hrůzu. Všechno bylo promočené a smrdělo. Vyhodili jsme úplně všechno. Někteří si věci schovávali, že je vysuší. Nakonec je stejně zlikvidovali, jen později,“ popisuje.

Přerovsko pod vodou 1997

Nečekali jsme, že to bude venku tak strašné

Matka Jana Riedla bydlela v té době v ulici Svépomoc a nebyla s ním od začátku povodní v kontaktu.

„Když jsme mohli, šli jsme se se synem podívat, jak je na tom moje máma. Nečekali jsme, že to bude venku tak strašné. Po cestě jsem spadl do kanálu, protože víko odnesla voda. Naštěstí jsem nespadl celý. Uvědomil jsem si, že to na ulicích není bezpečné,“ přibližuje.

Na Svépomoci byli po kolena ve vodě.

„Voda proudila tak divoce, že natekla okny do domu a maminka musela být celou dobu v podkroví. Hned jsme začali s vyklízením. Do ulice přistavili velké kontejnery a my do nich tahali nábytek, televizor, šicí stroj, prostě úplně všechno. Mezitím máma seděla v okně a sledovala, jak celá její domácnost odjíždí na skládku,“ líčí.

„K domu připlula dokonce taková krásná zahradní lavička. Tak jsme si řekli, že si ji spravíme a budeme na ní sedávat před domem. Potom kdosi procházel a celý nadšený šel k nám, že je to jeho lavička, a že jim odplavala až od Tenisu. Tak si ji zase odnesli,“ vypráví s úsměvem.

Jako opice v cirkusu

Nejhorší situace podle Jana Riedla nastala, když velká voda úplně opadla.

„To byla teprve tragédie. Všechno bylo od bláta a v tom suchu se pořád vířil prach. Kolem pořád jezdili lidé fotit a točit a my jsme si připadali jak opice v cirkusu,“ svěřuje se.

Vyklízení zvládli za dva týdny, ještě dlouhé měsíce ale trvalo, než se život v Přerově vrátil do běžných kolejí. Povodeň totiž v Přerově napáchala obrovské škody.

Po dramatickém zážitku má Jan Riedl dodnes z velké vody strach.

„Ten, kdo to zažil, zůstalo to v něm napořád. Kdykoliv se zvedne hladina Bečvy, tak mi není dobře. Vnímám tyto pohromy velmi dramaticky a bojím se jich,“ uzavírá.

Veronika Vojáčková