„Aby nám někdo odpustil čtyřistamilionový dluh a my mohli konečně investovat do smysluplných věcí," říká Vladimír Puchalský.

V čem jsou pro vás letošní Vánoce jiné?
Pro mě osobně jsou Vánoce vždy nejkrásnějšími svátky v roce, protože v nich dominuje rodinný život, rodinné vztahy, ohlédnutí se do minulosti a vyhodnocení některých chyb, kolizí a možná i konfliktů. Prostě nastavení nových, takových „stromečkových" pravidel chování a jednání. A to si odnáším z rodinného života i do života veřejného. Myslím, že letošní Vánoce jsou pro mě z hlediska veřejného rozměru Vánocemi, kdy si nastavím úplně jiná pravidla chápání Přerova jako prostoru, který chceme s koalicí řídit a řešit jinak, než tomu bylo dosud. To je ten zlom. Prostě – volební výsledek dospěl přirozeně do Vánoc, a teď se to těmi Vánocemi láme.

Na které vánoční svátky nejraději vzpomínáte?
To je taková obyčejná věc, ale pro mě to tehdy bylo opravdu mimořádné. Psal se rok 1947 nebo 1948, už si to přesně nepamatuji, když jsem byl poprvé svědkem takového společenství žen a babiček, které k nám chodily drhnout peří. Protože moje babička pěstovala husy v Předmostí. Poprvé jsem začal chápat tu pospolitost a řeči, nejen takové to: „umyj si ruce, přines nebo dones!". Najednou jsem slyšel, a ty uši mně rostly, kdo s kým v Předmostí chodí, kdo se s kým má nebo nemá rád. A ty babky drhly peří a pily lipový čaj, protože my s otcem jsme chodili trhat květ lípy, a babička ho sušila. To byl takový obřad. Lipový čaj a chleba se sádlem a cibulí, což jsem hrozně miloval. Vím, že jedna z těch babiček měla sestru v Austrálii, a ta jí každý rok posílala balík. A ona ten den před Vánocemi, když přišla drhnout peří, přinesla pomeranč. Ten pomeranč pro mě tehdy zářil více, než vánoční stromek.

Náměstí bychom měli zklidnit

Jaký způsob prožití vánočních svátků je vám bližší – uprostřed dárků, konzumu a veselí, nebo spíše v tichosti a úzkém rodinném kruhu?
Štědrý den by měl být orientován jednoznačně k dětem. To znamená k tomu, aby byly děti spokojené a šťastné. Aby jim rodina ukázala, jak se má žít – procházkou, návštěvou jesliček, zpíváním koled. Takové normální, obyčejné Vánoce.

A jaké bývají Vánoce u Puchalských?
Na Štědrý den se ženou povečeříme a během večeře vždy posloucháme Jakuba Jana Rybu, to už je naše tradice. A nebo nějakou barokní hudbu. Hudba vždycky prodchne ten den. Potom se odebereme do rodiny mé dcery za vnuky. Samozřejmě, že vnuci jsou velmi hraví a spontánní, takže to naprosto vyplní. Určitě uspořádají nějakou vánoční besídku – vždycky něco zinscenují, a my tam sedíme jako diváci – babička, děda a rodiče. Už mají rozhodně něco vymyšlené, ale jen nevím, co to letos bude. Je to taková vánoční rodinná zábava.

Když už jsme u té hudby – v poslední době se množí stížnosti na kolotoč revivalových kapel na náměstí, který se nezastaví ani během vánočních svátků. Zejména starším lidem vadí, že se kvůli tomu z náměstí vytratila ta pravá vánoční idyla…
Já tento způsob Vánoc neuznávám. Myslím si, že bychom měli náměstí opravdu „zvánočnit" a zklidnit. Mělo by být pojato jinak – tišeji a lidštěji. Atmosféra Vánoc by měla dýchat i z okolních ulic, hospůdek a kavárniček. Aby to bylo městsky klidné, nechci říci kýčovitě Ladovsky klidné. Něco takového bych si představoval. Poslouchat tuto muziku mi vadí, je toho zbytečně mnoho, je to komerční a povrchní. Já tady těmto dřevěným chaloupkám popravdě řečeno říkám „Potěmkinova přerovská vesnice". Vždycky, když počátkem ledna vidím, kolik je na té krásné dlažbě fleků ze sladkých nápojů… A kašna? Ta je nejdražším barem široko daleko. Tak to je potřeba změnit. Proč by třeba na náměstí nemohlo být kluziště pro děti tak, jako v Olomouci?

Večerní revivaly na náměstí v Přerově zrušili. Co vy na to?

Přání? Dálnice a odpuštění dluhu

Dny letošního roku už jsou pomalu sečteny. Co byste popřál Přerovu do roku 2015?
Dvě věci. Aby se začala stavět dálnice od Lipníka a Říkovic současně. Je to sen…(úsměv). A aby nám někdo odpustil téměř čtyřistamilio­nový dluh.

A něco pozitivního?
To je velice pozitivní, že se uvolníme a budeme moci konečně investovat do smysluplných věcí. I když to pan bývalý primátor všestranně zlehčuje, není to tak. Naše dluhová služba je dvacet procent, a to je katastrofální.

Nemáte obavy z toho, že se mohou nepopulární opatření v podobě utahování opasků podepsat i na popularitě radniční koalice?
Tu odpovědnost nesete, tak co s tím?

V posledních dnech světem otřásly dvě tragické události – nejprve teroristický útok na hosty kavárny v australském Sydney, pak smrt více než stovky dětí v Pákistánu. Kam by podle vás měly směřovat kroky světových velmocí v příštím roce?
Ten globální stav světa už není řešitelný jenom velmocemi. Že se to stane v Sydney, to bych nikdy nepředpokládal. A jestliže se to stalo v Sydney, může se to stát velmi rychle i v Přerově, Praze a kdekoliv jinde. Těžko situaci hodnotit z pohledu místního politika. Osobně se ale domnívám, že je to střet kultur, střet civilizací a střet náboženství. A to je daleko vážnější, než síla všech velmocí, které zasedají v Radě bezpečnosti. Já myslím, že i Rada bezpečnosti a OSN tomuto nebezpečí nepřikládají vážný význam, ale ono to vážné je. Vezměte si uprchlictví a tlak na Evropu. I Česká republika bude postavena do situace, kdy se bude s infiltrací uprchlíků potýkat. Stejně tak i město Přerov. Do určité míry jsou ubytovny a bezdomovectví lokálním projevem tohoto problému. Těžko tomu čelit. Včera jsem byl na takzvaném Žofínském fóru – setkání primátorů a starostů v Praze a tam i tyto otázky padaly. Je vidět, že situace je svým způsobem mezní. V České republice buďme rádi, že žijeme tak, jak žijeme. Alespoň zatím.