Tři hodiny před začátkem pokusu vypadá svěží, odpočatý a usmívá se.

„Jsem plachý člověk, nejsem zvyklý na tolik lidí kolem sebe," odpovídá Marek Šimíček na otázku, zda je nervózní.

„Spal jsem dnes sedm hodin, v poláriu se chci vyspat ještě dalších osm," oznamuje muž, který se zamiloval do Sibiře a především do jezera Bajkal. To čtyřikrát přešel a zčásti přebruslil v zimě a jednou ho zdolal na nafukovacím kajaku.

Dal si steak, k pití nic

Další hodinu a půl dál trpělivě odpovídá novinářům na zvídavé dotazy. Když je čas oběda, dá si s chutí kuřecí steak s bramborami. K pití si neobjedná nic.

„Mám samozřejmě náhradní plán, jak to vyřešit, kdyby se mi chtělo na záchod, ale rád bych tomu předešel," vysvětluje, proč omezuje tekutiny.

Po návratu z oběda se čeká už jen na doktora. Pauzu vyplní Zdeněk Slanina z Katedry kybernetiky a biomedicínského lékařství Vysoké školy Bánské v Ostravě.

„Co nás bude nejvíc zajímat a co budeme měřit, budou bioúdaje. Celých osm hodin míníme sledovat EKG, hodnotu oxidu uhličitého ve spacáku a okolí, aby se neudusil. Také ho připojíme na pulsní oxymetr, což je přístroj na měření pulsu," popisuje, jakým způsobem bude experiment probíhat.

Anesteziolog Lubomír Šmuk, který na experiment dohlíží, se na scéně objevuje něco po jedné hodině. „Jak se cítíte?" ptá se pacienta. „Dobře," zní odpověď.

„Změříme vám tedy teplotu, tlak a podívám se vám do krku," popisuje pacientovi další postup. „Pokud bude vše v pořádku, můžeme se do toho pustit," dodává.

Napětí by se dalo krájet, když doktor provádí vyšetření a oznamuje teplotu – 36,6 °C a téměř ideální tlak 145 na 89.

„Domnívám se, že by byl nižší, kdyby zde nebylo tolik lidí," konstatuje doktor. „To rozhodně ano, méně je pro mě lépe," přitakává cestovatel.

Když tedy Šimíček dostane zelenou, začnou na něj sestry a pomocníci připojovat přístroje na snímání tělesných funkcí.

„Jejda, tady se mi jedna odpojila," zhrozí se Marek Šimíček. Zaloví v kalhotách a sám si ji připojí zpět. Nejdřív termotriko, poté svetr, který vypadá jako po dědečkovi, šusťákové kalhoty, na to červenou kombinézu jako vystřiženou z filmu Sněženky a machři, která je podle slov Marka Šimíčka ta nejlepší.

Pletené ponožky budí zájem

To všechno si musí navléci jako první vrstvu. Dále termoponožky a na ně krásné modré pletené ponožky. Ty vzbudí zájem. „Nic není lepší než ponožky, co mi pletla máma," směje se a dodává, že v nich procestoval celý Bajkal. Nesmí chybět ani modrá péřová bunda. Na hlavu kuklu a pro tohoto odvážlivce velmi typická čepice zvaná hučka.

A nyní honem připravit lůžko. Na zemi v komoře je již připravena karimatka a na ní deka. Spolu se svým dvacetiletým kamarádem, spolucestovatelem a pomocníkem Jakubem Marákem vtrhnou do komory, rychle sklepou z deky námrazu, která se po zapojení komory vytvořila, a pak už hrají o čas. Deka nesmí znovu namrznout.

Stručné a výstižné pokyny. To vše oběma stačí. Pak už je jen třeba nasoukat se do spacáků, řádně se zasukovat. Stačí tři poskoky a Šimíček je uvnitř. Opatrně seskáče deset schodů do polária, kde se uloží. Jakub Marák mu mezitím přinese čidlo a přístroj na teplotu. Ke komunikaci by mu měla sloužit vysílačka zavěšená na krku. Naposledy pomocník sestoupí s druhým péřovým spacákem, kterým dobrodružného cestovatele přikryje.

„Vevnitř je dobře, klidně bych tam s ním zůstal," rozesměje se Jakub Marák při otázce, jak je dole.

Pokus odstartoval. Je 14 hodin, vysílačka zatím funguje. Funkce jsou v normálu, Marek Šimíček jde spát.

Autor: Bára Jestřebská