Když pomalu dospívaly jejich čtyři vlastní dcery, početnou rodinu napadlo vzít si do pěstounské péče opuštěné dítě z dětského domova a poskytnuout mu zázemí.

Do rodiny přišli hned dva sourozenci. Nebyli však jediní, kdo našel u manželů Kršňákových nový domov.

Během deseti let se rodina postupně rozrostla celkem o deset dětí.

Proč se manželé rozhodli stát se pěstouny a jak se jim daří zvládat výchovu tolika dětí, o tom jsme si povídali s maminkou Vlastou Kršňákovou.

ROZHOVOR

Jak vás vůbec napadla myšlenka, že se stanete pěstouny?

Kdysi jsem se dívala na televizi, kde vysílali pořad o opuštěných dětech bez rodičů, které byly umístěny v různých domovech.

Natolik mě to zaujalo, že jsem o tom začala vážně přemýšlet. Navíc jsem v té době zůstala doma kvůli částečnému invalidnímu důchodu, naše holky dospívaly a měli jsme velký dům.

Když jsem nadhodila před manželem a dcerami tuto myšlenku, setkalo se to s velkým ohlasem.

Co předcházelo tomu, než se vám podařilo získat děti do pěstounské péče, a kdo přišel do vaší rodiny jako první?

Nejdřív jsme si museli podat žádost na příslušném odboru, a potom doložit spoustu dokladů - například o našem zdravotním stavu a majetkových poměrech.

Potom naši domácnost navštívila sociální pracovnice a čekalo nás dlouhé vyplňování psychologických testů a sezení u psycholožky.

Asi do roka k nám přišly první děti. Byli to sourozenci – desetiletý Radek a devítiletý Zdenek. Přijetí do rodiny proběhlo absolutně bez problému.

Hodně tomu napomohly naše holky, které mezi sebe chlapce okamžitě přijaly. Myslím si, že je mnohem lepší, když v rodině už nějaké děti jsou. Ty přicházející se tak lépe začlení.

Radek a Zdenek nebyli jediní, komu jste poskytli pěstounskou péči.

Do roka k nám přišli další dva sourozenci – devítiletá Petra a osmiletý Zdenek.

Při příchodu dvou předcházejících sourozenců jsme zjistili, že to funguje a dá se to bez problému zvládnout, proto jsme usilovali o další dítě.

Byli to ale sourozenci, takže jsme měli hned o dvě děti víc. Samozřejmě, že jsem si starost o domácnost musela umět rozvrhnout. Stejně jako hospodaření s penězi. Zpočátku jsem za pěstounskou péči na jedno dítě pobírala devět stovek a při tolika dětech peněz není nikdy nazbyt.

Ke čtyřem dětem však přišly do vaší rodiny další dvě. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?

Všechny děti byly už ve věku, kdy mě tolik nepotřebovaly a já jsem toužila po nějakém benjamínkovi. Získat další dítě, však nebylo vůbec jednoduché.

Sociální pracovnice nám tvrdily, že máme dětí dost, a mylně se domnívaly, že na další už nebudeme stačit. Po dlouhém boji k nám pár dnů před Štědrým dnem přišel tříletý Vlastíček a do roka stejně stará Terezka.

Tehdy mě poprvé napadalo, že to asi nezvládnu. Obě děti byly totiž hodně opožděné. Téměř vůbec nemluvily. Dalo nám hodně práce je vypiplat, ale nakonec jsme s nimi všechno dohnali.

Měli jsme z jejich pokroků všichni obrovskou radost.

Desítku dětí, o které pečujete v pěstounské péči, doplnili předloni čtyři sourozenci. Jak se vám je podařilo získat?

Přišlo mi, že dům se začíná vyprazdňovat. Máme šest dětských pokojíků a naše holky se už osamostatnily a starší děti z pěstounské péče se rozutekly do škol. Dům najednou zel prázdnotou. Pokoušeli jsme se získat do péče další děti, ale naráželi jsme na problém.

Sociální pracovnice námopět tvrdily, že máme už hodně dětí a na další nebudeme stačit. Obrátili jsme se proto na Fond ohrožených dětí ČR.

Opět jsme prošli stejným kolotočem – museli jsme vyplnit spoustu dokladů a podrobit se psychologickým testům a pohovorům. Když se mě pak ptali, na kolik dětí bych si troufla, bála jsem se říct, že klidně i na čtyři.

Když jsem to pak vyslovila, řekli nám, že pro nás mají právě čtyři sourozence. Je to jedenáctiletá Nikolka, desetiletá Lucinka, devítiletý Kája a sedmiletá Ivetka.

Někdo má jednoho dítěte nad hlavu a vy jste jich s manželem zvládli postupně vychovat celkem čtrnáct. Jak jste to dokázali?

Rozhodně se necítíme jako hrdinové, ani naopak jako upachtění rodiče. Všechno záleží na tom, jak si zorganizujete práci a zároveň čas na děti.

To je ten opravdový kumšt. Strašně ráda vzpomínám na naši společnou dovolenou ve Španělsku, kam jsme se dostali přes Nadaci Olgy Havlové.

Byla to pro nás pro všechny první dovolená u moře. Toužím vzít děti opět někam na dovolenou a nemuselo by to být do zahraničí. Ovšem náklady jsou tak vysoké, že nevím, zda takovou investici náš rodinný rozpočet unese.

Jaké máte plány do budoucna? Deseti dětmi končíte a budete se připravovat na zasloužený důchodový odpočinek?

Nosím v hlavě myšlenku poskytovat pěstounskou péči na přechodnou dobu. Je to taková novinka, která ještě možná není tolik v povědomí.

To znamená, že bychom po určitou dobu vychovávali dítě, jehož rodina se dostala do nějakých potíží. Až by se poměry v rodině upravily, dítě by šlo zpět k rodičům, nebo v tom horším případě do dětského domova.

Někdo tvrdí, že rozloučit se s dítětem je velká zátěž na psychiku, ale já si myslím, že se to dá zvládnout. Máme k těmto účelům vybudované zázemí a zároveň bych tak zúročila dlouholeté zkušenosti, které s pěstounstvím mám.