Čím byla činnost partyzánské skupiny tak výjimečná? A proč právě název Pod svícnem tma?

Kniha se zabývá činností odbojové organizace, která přešla nejpozději na jaře roku 1944 na partyzánský způsob boje. Měla centrum ve Velké Bystřici a nedalekých Bukovanech - tedy v těsném sousedství sudetských území s převážně německým obyvatelstvem. Svou činnost vyvíjela na pomezí protektorátu Čechy a Morava s říšskou župou Sudety, a i proto jsem jako titulní název zvolil známé rčení „pod svícnem tma.“ Věnuji se celému období existence odbojové a později partyzánské skupiny. Tvořili ji převážně mladí vlastenci, mezi nimiž byli studenti i dělníci. Začínali nejprve propagandistickou činností - psali protinacistická hesla na domy, připomínali výročí úmrtí T. G. Masaryka.

Později se ale soustředili na shromažďování zbraní a munice, výrobu výbušnin, tajný výcvik ve střelbě a podobně. V roce 1942 začali žít první členové skupiny v ilegalitě, protože utekli z nuceného pracovního nasazení. Na podzim 1943 zřejmě odbojáři přikročili k ničení německých zbraní a vozidel v nákladních vlacích, které vyjížděly z železniční stanice ve Velké Bystřici. Od března roku 1944 následovala partyzánská činnost.

Z neznámých důvodů vybudovali bunkr na německém území, a to v prostoru dnešního vojenského výcvikového prostoru na Libavé, a neúspěšná byla i diverzní akce ve smilovském železničním tunelu. Publikace líčí zatčení části skupiny ve Velké Bystřici, přestřelku několika členů s českými četníky ve Valašském Meziříčí, a pak také dramatické zážitky tří partyzánů na Přerovsku: přestřelky s četníky v Přestavlkách a ve Staré Vsi ze 7. května 1944.

Při první byl zraněn partyzán Stanislav Mikolášek, který následujícího dne postřelil německého vojáka poblíž Tovačova. O dva dny později byl dopaden ve Věrovanech a dalšího dne popraven. K zajímavým akcím patří i postřelení gestapáka u Bukovan v polovině srpna 1944, navázání kontaktů s partyzány z Oznice na podzim 1944, ale i souvislá zásobovací a diverzní činnost na přelomu let 1944 a 1945. Za zmínku stojí i železniční diverze u Horní Moštěnice v lednu 1945 a u Prosenic v únoru 1945.

Který z osudů členů partyzánské skupiny vás nejvíce zasáhl?

Každý je něčím zajímavý. Asi nejtragičtější bylo úmrtí dvou partyzánů - milenců. Německého antifašisty Waltera Knappe a těhotné Jiřiny Nyklové, kteří zemřeli ve vazbě olomouckého gestapa na konci února 1945. Knappe byl sudetský Němec, který se styděl za své němectví kvůli nacismu. Spolu s Jiřinou Nyklovou byl zatčen ve Velké Bystřici a umučen. K likvidaci jádra skupiny došlo ve Velké Bystřici 22. února 1945, kde padl i Václav Mikolášek - ten byl spolu s bratrem Stanislavem nejagilnějším členem skupiny. Výjimečný je i osud člena partyzánské skupiny Josefa Jedličky, který žije dodnes.

Je v publikaci zmínka i o partyzánech z jiných skupin?

Její součástí jsou přílohy a dodatky, ve kterých srovnávám činnost skupiny se dvěma obdobnými na Plzeňsku a Ostravsku. Publikace líčí odbojáře, partyzány a jejich pomocníky nepoliticky - především jako statečné vlastence, kteří neváhali položit své životy na oltář vlasti. Snažil jsem se zachytit také medailony osob, které zasáhly negativním způsobem do historie skupiny - z větší části to byli příslušníci olomouckého gestapa. Součástí je soupis padlých a umučených členů, ale i pomocníků skupiny. Publikace obsahuje bohatou obrazovou přílohu, fotografie, pohlednice, faksimile archiválií nebo mapky.

Dočkala se po válce partyzánská skupina z Velké Bystřice uznání?

Kvůli nedokonalým prověrkám byla po válce uznána jen jako dílčí část jakéhosi „partyzánského slepence“ s názvem „Nikolajčik-Typner-Sever.“ Patří ale k fenoménům, které mě nejvíce zaujaly. Vzhledem k tomu, že o této skupině nebylo zdaleka vše napsáno, a to i přes existenci dílčích studií a článků, rozhodl jsem se její historii zmapovat uceleně.

Z jakých pramenů jste čerpal?

Vycházel jsem ze studia materiálů v řadě archivů - bádal jsem ve Vojenském historickém archivu v Praze, Moravském zemském archivu v Brně, Státních okresních archivech v Olomouci, Přerově a Vsetíně. Inspirací se staly i vzpomínky jediného člena partyzánské skupiny, který žije dodnes - Josefa Jedličky. Byl jedním z hlavních členů a do odboje byl zapojený už od roku 1941. Přežil celou válku a dnes má 97 let.

Jak dlouho vaše dílo vznikalo?

Na knize jsem pracoval téměř dva roky, ale tématem jsem se zabýval už dříve. V předchozím textu, který vyšel ve sborníku Státního okresního archivu v Přerově, jsem se věnoval především událostem, které se staly v době od 7. do 10. května 1944 na Přerovsku. Nová publikace ale podrobně mapuje celou historii skupiny. Snažil jsem se zjistit něco nového a napravit starší omyly.