Zástupci města ve čtvrtek rozdali pamětní listy členům Vojenského sdružení rehabilitovaných, kteří byli perzekuováni za svůj nesouhlas s okupací naší republiky armádami Varšavské smlouvy, k níž došlo v srpnu 1968.

„Ocenili jsme zhruba dvacet členů Vojenského sdružení rehabilitovaných, kteří byli za své postoje k srpnovým událostem roku 1968 vyhozeni z armády,“ sdělil mluvčí hranické radnice Petr Bakovský.

Jak připomněl František Tomečka z Vojenského sdružení rehabilitovaných, Hranice byly dlouhou dobu městem se silnou vojenskou posádkou.

„Nejinak tomu bylo i v roce 1968. Mnoho tehdejších vojáků se nesmířilo s nastalou situací a své postoje projevili jak slovy, tak i činy. Za to pak byli protiprávně propuštěni z armády a následovala dlouhá léta jejich perzekuce. Až do listopadu 1989 se z nich stali občané druhé kategorie,“ řekl František Tomečka, který je místopředsedou republikového ústředí Vojenského sdružení rehabilitovaných.

Jedním z prvních, kdo se v Hranicích o vstupu cizích vojsk do naší země dozvěděli, byl Karel Loučka. „Velel jsem v té době v Hranicích přijímači pro nastávající žáky důstojnické školy. Shodou okolností jsme měli mít 21. srpna 1968 první ostré střelby,“ vyprávěl Karel Loučka.

Toho však v tento den krátce po půlnoci probudilo zuřivé klepání na dveře bytu. „Stál za nimi udýchaný voják s tím, abych šel okamžitě do kasáren,“ vzpomíná Karel Loučka.

Tam už čekal tehdejší velitel kasáren Lukačko s několika dalšími důstojníky, a ten jej informoval o tom, co se děje. „Z ostrých střeleb samozřejmě sešlo. Když přijeli Rusové, měli jsme jim odevzdat zbraně, ale to jsem odmítl a rozdal je vojákům. V tom mě podpořil i velitel kasáren,“ uvedl Karel Loučka.

O dva dny později přemluvil Loučka a několik dalších vojáků manželku jednoho z důstojníků, původem Rusku, aby ve svém rodném jazyce namluvila prohlášení o tom, že v České republice se žádná kontrarevoluce nekoná.

„Podařilo se nám to ale odvysílat pouze jednou, pak zakročila vojenská kontrarozvědka. Nás pak obvinili z toho, že jsme tu ženu k prohlášení přinutili pod nátlakem se zbraněmi v rukou,“ řekl Karel Loučka.

Ten navzdory tomu zůstával stále ve službě. Další rozhodující okamžik přišel v listopadu 1968. „Tehdy se studenti ve velkých městech hlasitě bouřili proti okupaci. Nařídili nám, abychom proti nim v ulicích zasáhli. To jsem ale odmítl s tím, že když jsme nemohli zasáhnout proti okupantům v srpnu, tak proti osmnáctiletým studentům nepůjdu,“ vyprávěl Loučka.

Odplata na sebe nenechala čekat. „Dostal jsem se do tzv. kádrové dispozice. Zbavili mě velení, nesměl jsem do kasáren a měl jsem něco jako domácí vězení. Musel jsem jen chodit k výslechům, nic z toho, co jsem udělal, jsem ale neodvolal,“ sdělil Loučka.

Následovalo převedení do jiné posádky a poté propuštění z armády. „Věděl jsem, že budu mít problémy, tak jsem si rovnou hledal dělnickou práci. Měl jsem štěstí, že jsem ji našel na nádraží jako signalista. Tehdejší přednosta pan Tylich se mne zastal i v případě, kdy mne strana chtěla odtud vyhodit. Na železnici jsem vydržel až do důchodu,“ dodal Loučka.

Dalším z těch, kteří byli po srpnu 1968 vyhozeni z armády, byl Milan Pšenka. „Mé děti potom nemohly studovat, já sám jsem neměl šanci sehnat jinou práci než jako šofér,“ vyprávěl Pšenka.

Ten tehdejší mocipány rozezlil například tím, že po příchodu vojsk nechal černým plátnem zakrýt sochu rudoarmějce a českého vojáka, která stojí před hranickou vojenskou akademií.

„Kontrarozvědka ji hned nechala odkrýt, já jsem ale ještě dvakrát poslal vojáky, aby ji znovu zakryli,“ zavzpomínal Milan Pšenka.

Ten s odstupem času vnímá události roku 68 jinak než většina ostatních. „Události roku 1968 nebyly podle mne tak důležité jako to, co se stalo v roce 1989. V roce 1968 šlo pouze o vzájemné soupeření komunistů, a to, co by následovalo, by byl opět komunismus. Teprve v roce 1989 jsme se dočkali svobody,“ řekl Pšenka.