Expozice vznikla ve spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů, Národního zemědělského muzea a Asociace soukromého zemědělství.

Záštitu nad ní převzali bývalý ministr zemědělství Marian Jurečka a senátorka Jitka Seitlová. Na vernisáž výstavy přijel olomoucký arcibiskup Jan Graubner, ale nechyběli na ní ani senátoři za Olomoucko a Kroměřížsko Lumír Kantor a Šárka Jelínková.

Odvahu připomenout si těžkou dobu našli i pamětníci a potomci „kulaků,“ jak se tehdy hanlivě přezdívalo rolníkům a sedlákům, kteří se stali nepohodlní komunistickému režimu. Jedním z nich byl i sedmasedmdesátiletý František Sehnal z Paršovic, jenž se při vzpomínce neubránil slzám.

Poznamenalo mě to na celý život

„Oba mé rodiče v roce 1955 zavřeli. Tatínek dostal pět let a maminka strávila ve vězení dva a půl roku. Důvodem bylo jen to, že nedokázali plnit povinné dodávky zemědělských produktů státu. Pro řadu zemědělců, kteří tehdy na polích hospodařili, byly ale nesplnitelné. Měli jsme jednatřicet hektarů pole a všechno propadlo státu,“ vylíčil František Sehnal, kterému tehdy bylo čtrnáct let.

„Poznamenalo mě to na celý život, na školy jsme mohli zapomenout a se sestrou se snažili jen nějak přežít,“ dodal. Po roce 1989 jim sice pozemky vrátili zpět, ale už byly tak zničené, že se na nich nedalo hospodařit.

„Měli jsme usedlost v Paršovicích, pěstovali brambory a cukrovou řepu, chovali dobytek. Dříve se grunty dědily z generace na generaci. Jméno Sehnalovi tam lidé znali už od časů roboty, to všechno se ale zpřetrhalo,“ pokrčil rameny.

Na výstavu se přišla podívat i sedmasedmdesátiletá Anna Zatloukalová, která pochází z Bochoře a dnes žije v Přerově.

„Postihlo to celou naši rodinu a oba moji strýci skončili jako pétépáci. Bylo to kruté, všechno jim pobrali, protože nedokázali plnit dodávky státu. Mého tátu, který byl učitelem v Bochoři, vyhodili v roce 1957, a já přišla o práci učitelky v hudební škole v roce 1972. Vrátit jsem se ke své práci mohla až později, kdy mě zaměstnali v Nezamyslicích,“ řekla.

Represe se dotkly dvaceti tisíc lidí

Dobu násilné kolektivizace přiblížil také senátor za Olomoucko Lumír Kantor.

„Slovo kulak údajně znamená rusky pěst nebo také venkovský lichvář. Statečným a hrdým zemědělcům se tehdy podsouvalo, že jsou lichváři,“ vylíčil.

Cílem akce s názvem Kulak, řízené Státní bezpečností, bylo zlikvidovat vrstvu venkovských rolníků a sedláků.

„Represe se dotkly 4 800 rodin, což je dohromady asi 20 tisíc osob. Za každou rodinou se skrývají tragédie, zpřetrhané vazby, ztráta půdy a kořenů,“ podotkl.

Literární kritik Bedřich Fučík podle něj o této době napsal: „Je pravda, že režim zavíral výborné rolníky pro výstrahu. Sedláci se však chovali vždy nejdůstojněji ze všech vězňů,“ připomněl jeho slova.

Bývalý ministr zemědělství a poslanec Marian Jurečka, pod jehož záštitou se výstava koná, sice kvůli hlasování o důvěře vládě na vernisáži chyběl, jeho slova ale přečetla asistentka senátorky Jitky Seitlové.

„Během několika málo let se mocenské zvůli podařilo rozvrátit vazby, které na venkově fungovaly po staletí, a zničit společenskou vrstvu, jež vždy venkov rozvíjela, a byla jeho hybnou silou. Režim lidem upřel základní právo hospodařit na vlastním, museli čelit ústrkům a všeobecné mizérii, vzdát se polí. Jak dopadlo socialisticky řízené zemědělství, všichni dobře víme - už léta se snažíme důsledky tohoto nelidského experimentu napravit,“ napsal Marian Jurečka.

Nejhorší na té době bylo probouzení nenávisti v lidech

Podle olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera jsou dopady znát dodnes.

„Nejhorším kořenem toho všeho bylo probouzení nenávisti, ať už vůči jiné třídě, rase či náboženství. A to zůstalo v lidech až do dneška. Narušené vztahy měly dopad na život zvláště venkovských společenství. Sedláci, kteří museli odejít jinam, už nemají dost dalších nástupců v mladé generaci, kteří by v jejich práci pokračovali,“ uzavřel arcibiskup.