V den, kdy jim náměstek ministra obrany předával medaile a společně s ostatními jim děkoval za službu vlasti, nejen Přerovem hýbaly zprávy o tom, že základna v Bochoři se bude rušit a o práci tak možná přijde přes sedm set lidí, včetně těch, kteří byli v pátek slavnostně vyznamenáni.

O tom, že možná přijdou o práci, nebo se budou muset i s rodinami stěhovat stovky kilometrů, vojáci ale příliš mluvit nechtěli. Ve většině případů převládala radost z návratu po náročné misi a shledání s rodinami. Ostatně nejčastější větou, jenž zaznívala nejen z úst velení vrtulníkové základny, ale i z ministerstva obrany bylo „Nic ještě není černé na bílém“.

O čem se však mluvilo, byl například běžný život na základně či pocity vojáků.

„Prvních čtrnáct dnů je asi nejtěžší doba, než si všichni zvyknou. Ale když to člověk překoná, dá se to zvládnout,“ shodli se vojáci.

Kromě toho se podle slov vojenského kaplana Rostislava Tomana na misi v Afghánistánu sešla dobrá parta lidí a už tak náročnou každodenní realitu nenarušovaly žádné vypjaté vztahy.

„Protože většina z vojáků byla na misi už podruhé či potřetí, nesli vše statečně a byli výborně připravení,“ řekl Toman.

„Já jsem jim jako kaplan zajišťoval nejen bohoslužebný život, ale i volnočasové aktivity. Měli k dispozici knihovnu, filmy, pořádali jsme přednášky, hráli se společenské hry,“ popsal radostnější chvíle na misi Toman. Ten na základně Šarana nejčastěji spolupracoval s psychologem.

A co podle něj pro vojáky kromě odloučení od rodin bylo nejtěžší?

„Asi to mrazení v zádech, když jsme se dozvěděli o tragické události na vedlejší základně, při níž zemřel český voják. Ne, že bychom to jinak nevěděli, ale člověk si najednou uvědomí, že není nesmrtelný a že ho něco podobného může také potkat. Toto období bylo pro všechny dost těžké,“ uzavřel Toman.