Příběh malé Nikolky Zahradníčkové z Prostějova, která má vadu kyčle, spěje ke šťastnému konci. Narodila se s vykloubením kyčle, což je vada postihující až každé sté dítě v Česku. Lékaři tento problém odhalili v jejích třech a půl měsících. Čtrnáct dnů musela strávit v přerovské nemocnici se svou maminkou Klárou na takzvané trakci, což je zavěšení a „vytažení“ končetin. Po zakloubení kyčle, které jí lékaři provedli v narkóze, nosila sádrové kalhotky.

Teprve tento týden ve středu jí je lékaři sundali. Rodiče Lukáš a Klára netrpělivě očekávali výsledky rentgenu, který měl ukázat, zda byl zákrok úspěšný. S radostí si vyslechli konstatování ortopeda, že zakloubení se zdařilo. Nikolku teď čeká ještě aspoň měsíc ve strojku, který jí udrží kyčle ve správné poloze. Léčba těchto vad je časově náročná, pro dítě ne právě příjemná a pro rodiče znamená velký nápor na nervy. Podle dětského ortopeda bude ale Zahradníčkovým odměnou to, že jejich dcerka se úplně spraví a při chůzi nebude mít žádné problémy.

Kdy jste se o ortopedické vadě své dcerky dověděli?

Klára: Už když jí bylo šest týdnů, všimla jsem si některých nesrovnalostí. Pan doktor v Prostějově nám ale tvrdil, že je vše v pořádku. Teprve na třetí kontrole ve třech a půl měsících nás poslal k panu doktoru Poulovi.

Co konkrétně bylo v nepořádku?

Klára: Malá měla nestejně velké stehenní rýhy. A také jedna nožička se mi zdála kratší.

Jak probíhala první návštěva přerovské ambulance?

Lukáš: My jsme se nejprve setkali s profesorem Paulem v jeho ordinaci v Brně. Potom jsme přijeli sem do Přerova. Jak on, tak pan doktor Ročák se nám věnovali a hodně nám pomohli.

Klára: Hned ten den jsem tu zůstala s malou na hospitalizaci. Dojeli jsme si jen domů pro věci a ještě týž den jsme se vrátili.

To musel být docela šok, ne? Asi jste nečekali, že v nemocnici budete muset zůstat.

Klára: Trochu jsme to tušili. Hledali jsme si na internetu informace a bylo nám jasné, že nás čeká trakce. Ta někdy trvá i šest týdnů, u nás to bylo jen 14 dní.

Jak jste to zvládali?

Klára: Říká se, že trakci zvládají děti dobře, ale maminky hůř. Tak nějak to opravdu bylo. Dalo se to zvládnout i díky celému kolektivu na dětském oddělení.

Po trakci následoval zákrok v Brně…

Klára: Ano, lékaři prováděli Nikolce vyšetření v narkóze, při kterém jí vstříkli kontrastní látku a zjišťovali, jestli není překážka, kvůli které by se kyčle nemohly zakloubit. Potom jí nasadili sádrové kalhotky.

To určitě přineslo i různé komplikace v běžném životě…

Klára: Místo koupání jsme malou mohli jen otírat žínkou. Museli jsme také pořídit kočárek pro dvojčata, aby se nám do něj vešla. Oblíkat jsem jí mohla jen punčocháčky, nic jiného se jí přes nožičky nevlezlo.

Museli jste si odepřít třeba i některé kroužky pro maminky s dětmi?

Klára: Známí mi třeba říkali, ať chodíme na plavání. To ale u nás opravdu nehrozí. Malá musí ležet jen na zádech nebo na bříšku. Pomalu už by v tomhle věku měla sedět, to ale samozřejmě ještě nejde.

Myslíte, že taková komplikace je i určitou zkouškou vztahu?

Klára: To nevím. Neberu to jako něco hrozného.

Lukáš: Jasně, člověk to bere jako součást života. Jsou daleko horší nemoci, tohle nic není. Jen je mi líto, že se na to nepřišlo dřív. Mohlo to být snazší.

Lukáši, vy jste asi do starání o dcerku zapojen víc, než bývá u otců obvyklé. Jak to berete?

Lukáš: Mám štěstí v tom, že v zaměstnání mi vycházejí vstříc. Jinak myslím, že se starám tak normálně.