Máte pocit, že přibývá dětí s vrozenými vadami, třeba i proto, že ženy rodí ve vyšším věku než dříve?

Frekvence vývojového vykloubení kyčelních kloubů je stálá. V českých zemích je ho více než třeba v anglosaských, kde je to asi jeden případ na tisíc, zatímco u nás jeden případ na sto. Čili je to jedno procento. Situace je ale podchycena tím, že v České republice se uskutečňuje masový screening ultrazvukem.

Jaká je léčba?

V některých případech a při včasném podchycení stačí peřinka nebo třmeny. Pokud ale na tuto léčbu pacienti nereagují, je potřeba vzít je do nemocnice na vertikální trakci, což je tah dolní končetiny. Když je končetina vykloubená, je totiž zkrácená. Děti pak leží na trakčním zařízení několik týdnů a pak se přikročuje k výkonu.

Co konkrétně tento výkon obnáší?

V narkóze se aplikuje kontrastní látka a provede se pokus o zakloubení kyčle. Použití kontrastní látky určí, zda je možné se o to pokusit. Pokud je ale kloubní jamka zarostlá, případ se nechá na operaci v roce věku. Je-li volný vchod do kloubní jamky, kyčle se zakloubí a udělají se sádrové kalhotky. A protože léčebný proces je velmi časově náročný, přišli jsme s tím, že v místě, kde žije rodina a příbuzní, realizujeme právě tu časově nejnáročnější část – trakci nebo distrakci, která trvá až šest týdnů. Do fakultní nemocnice převezeme pacienta jen k samotnému výkonu. Maminka s dítětem tak zůstává většinu doby v domácím prostředí, kde ji mohou navštěvovat příbuzní, a není v cizím městě, kde nikoho nemá.

Jak dlouho trvá celá léčba?

Pokud je včasná diagnóza, u řekněme pětadevadesáti procent dětí, tak je to otázka týdnů. U složitějších případů jsou to měsíce.

Nošení strojků, v nichž se děti nemohou moc hýbat, určitě oddaluje i dobu, kdy začnou lézt nebo chodit.

Dříve se provádělo ve třech, čtyřech měsících vyšetření rentgenem. V té době jsou dnes děti, u kterých se prováděla luxace, už vyléčené.U dětí po operacích se doba, kdy začnou chodit, skutečně oddaluje. Chodí až mezi prvním a druhým rokem. Výsledky jsou dnes radikálně lepší, než byly za časů našich učitelů. Teď máme kyčle, které jsou dvacet let po operaci, a jsou normální. Dřív komplikací bylo víc.

Bez léčby by dítě nechodilo?

Chodilo, ale takzvanou kachní chůzí. Jakmile by se postavilo, noha by mu v kyčli poklesla. V Británii mnohdy diagnostikují tyto vady až v době, kdy děti začnou chodit. A poznají je právě podle kachní chůze.

Jakou zkušenost máte s rodiči, pro které je asi zjištění diagnózy nepříjemné? Léčba navíc vyžaduje jejich velkou spolupráci a důslednost.

Já jsem pracoval léta v Anglii, Německu, v Kuvajtu a říkám, že není nad českou matku. Po stránce chování, vztahu k lékaři, nasazení a starostlivosti o dítě, spolehlivosti… Měl jsem třeba zkušenost v Anglii – člověk zjistí vadu nohy, a matka řekne „proč“. Ji to prostě obtěžuje. Další věc je cvičení – české matky s dětmi skutečně cvičí. V Anglii a Německu jen někdy, v Kuvajtu už vůbec ne.

Je ale opravdu rozumné léčit tyto vady v menších nemocnicích, jako je ta přerovská?

Přerov je perla, kterou získala Středomoravská nemocniční. Lidé mívají často podezřívavý vztah k zařízení, které je v jejich oblasti, a neuvědomují si, co mají. Já tuhle nemocnici znám už jako státní nemocnici a ortopedii sem jezdím osm nebo devět let. Lékař Rončák je velmi nadějný mladý ortoped. Je vyoperovaný, specializuje se na děti, a skutečně si myslím, že je to pro pacienty velká výhoda. Primář Selucký mě přemluvil na konci roku, abych se uvázal, že sem přijedu jednou v měsíci. A má to opravdu smysl.