Přestože si jako malé dítě plně neuvědomovala všechny hrůzy, které postihly její rodinu, strach měla ještě dlouho po skončení války.

„Jako dítě jsem se pořád bála. I když válka skončila, pořád jsem viděla nebo slyšela tu hrůzu," líčí šestasedmdesátiletá žena, která žije dodnes v Přerově.

Její rodina tehdy bydlela přímo v centru města – na dnešním náměstí T. G. Masaryka. Atmosféra Přerovského povstání jí tedy utkvěla v paměti.

„Pamatuji si tu radost z konce války, z bašty zámku, ale i Městského domu visely dolů československé vlajky. Jako děti jsme to pozorovaly z okna. Najednou tam ale vpadli Němci a začalo to," dodává.

S tatínkem se viděla naposledy prvního května. V den, kdy se celý Přerov předčasně radoval z konce vlády nacistů.

„Tatínek poobědval, já jsem mu tehdy seděla na klíně. Říkal, že jde do služby a že tam bude asi dlouho a neví, kdy se vrátí. Pak odešel," odmlčí se.

„To byl pro mě jako dítě ten nejhorší okamžik. Že táta nepřišel domů. Maminka ho našla mrtvého na hřbitově a z domu přitom odešel živý," vzpomíná.

Nadporučík Jan Švehlák skončil na popravišti jen proto, že byl velitelem četnické stanice.

„Mezi zavražděnými ale nebyli jen četníci, jako třeba pan Vitásek. Byl mezi nimi i pan Kokojan z Kazeta, ale také profesor Machovec z gymnázia. Byla to taková zbytečná smrt na konci války," říká.

Tragédie poznamenala celou rodinu

Tragédie poznamenala celou její rodinu – o sedm let starší sestra Květa dostala ve třinácti letech z psychického šoku cukrovku a zemřela v pouhých čtyřiceti letech.

„Já jsem byla ještě hodně malá, ale ona to tehdy vnímala mnohem více, protože byla starší. Tatínek a ostatní zatčení byli nejprve uvězněni ve sklepě budovy gymnázia. Ona mu tam ještě nesla jídlo, ale Němci ji vyhodili," líčí.

Poté bylo všech jednadvacet Přerovanů převezeno do „vily hrůzy" u Michalova, kde sídlilo gestapo.

„Odtud je transportovali do Olomouce. Jediný, komu se podařilo utéct z auta a zachránit si život, byl pan Filip. Ten bydlel ve Smetanově ulici," poznamenává.

Poznala jej podle prstýnku a svetru

Jako dnes si prý pamatuje okamžik, když hlásili v rozhlase, kteří lidé se mají dostavit na městský hřbitov.

„Byla mezi nimi i moje maminka. Já jsem tam jít nemohla, a tak mě zavedla k Válkům. Bylo to už po osvobození, když přivezli těla zemřelých do Přerova. Příbuzní je tam poznávali. Maminka poznala tatínka podle prstýnku a svetru. Byl zastřelen ranou do týla," popisuje.

Pohřby obětí se konaly dva. „Jeden v Michalově, kde si pozůstalí dokonce sami kopali hroby. Po letech byla ale těla kvůli větší pietě převezena na hřbitov. Když byl ten druhý pohřeb, byla jsem už starší – měla jsem tak čtrnáct let," říká.

Hrozilo vystěhování z bytu

Její maminka zůstala s oběma dcerami dlouhou dobu sama.

„Počkala, až se se sestrou vdáme, a teprve potom se provdala znovu. Po válce nás chtěli vystěhovat ze dvoupokojového bytu na náměstí. Maminka tehdy napsala dokonce dopis prezidentovi o tom, jak se jedná se vdovami po obětech Přerovského povstání. Nakonec jsme tam tedy zůstali," zmiňuje.

Evu Budníkovou prý překvapilo, že někteří lidé dodnes nevědí, že jsou na Městském hřbitově oběti Přerovského povstání pochovány.

„Protože mi z hrobu mizely kytky, obrátila jsem se před lety na paní z pohřební služby. Řekla mi tehdy, co se stresuji, že je to jen pietní místo, a nikdo tam neleží. Tak jsem se naštvala, vzala album i s fotkami z pohřbu a šla za tehdejším primátorem Jindřichem Valouchem. Naložil mě do auta a jeli jsme společně na hřbitov. Paní z pohřební služby pak spadla brada, protože o tom, že jsou tam pochováni, vůbec nevěděla," uzavírá.