Jen dětem asi trochu unikalo, z čeho jsou ti dospěláci tak vedle.

„Zvláštní vlak, tažený motorovými vozy, je přistaven na kusé koleji,“ ozvalo se v sobotu z amplionů kojetínského nádraží dvacet minut po jedenácté dopoledne.

Pro většinu přítomných už bylo takové hlášení naprosto zbytečné. Věděli totiž naprosto přesně, kde mají na krasavce čekat.

„Ten červený je na naftu a ten zelený na benzín,“ poučil některé z nás Jiří Doležel, který si je přijel prohlédnout až z Přerova.

„Ten benzínový moc často nejezdí, protože je jeho provoz drahý,“ nezapomněl dodal.

Proč dostal červený vůz jméno Hurvínek, to se mi zjistit nepodařilo. Že se však ten zelený nazývá věžák, mi znělo celkem logicky. Měl totiž na střeše věžičku.

„Už vloni jsme se projížděli vlakem, který táhla historická lokomotiva,“ svěřil se Jaroslav Švarc z Kojetína, který držel za jednu ruku svou malou dceru Terezku a za druhou její sestřenici.

„Je to pro mě taková pěkná vzpomínka na dřívější dobu. A holky jezdí vláčkem rády, tak jsme se letos zase přišli projet,“ rozpovídal se a na děvčátkách bylo vidět, že se na výlet netěší o nic míň, než on. I když to v jejich případě s historií asi příliš nesouviselo.

Nejstarší provozní vozy v České republice, které přitáhly v Kojetíně pozornost téměř všech věkových kategorií, byly vyrobeny v letech 1931 a 1948 v Kopřivnici. Dnes jsou majetkem Národního technického muzea v Praze a starají se o ně zaměstnanci železničního depa v Šumperku.

Ne, že bych byla takový znalec v oboru. Přiznávám, že jsem tyto informace vyčetla z plakátu, který zval na nádraží všechny zájemce ke svezení.

Někdo neodolal a nasedl, jiný si vlak jen prohlédl, ale pak zůstal ve stanici. Většina přítomných třímala v ruce fotoaparát.

„Ten červený, ten Hurvajz, tak ten vozí lidí při slavnostních příležitostech, jako je třeba výlov hradeckého rybníku nebo folková akce Tovačovský portál. Dneska přijel do Kojetína, protože jsou tady hody,“ podělil se s námi o své znalosti místních tradic Jiří Doležel a nemohl se dočkat, až zapadne slunce.

„Večer, před poslední jízdou, bude vlak celých dvacet minut ve stanici a budeme si u něj moct udělat noční fotku,“ těšil se už o půl dvanácté dopoledne.

Cítila jsem se jako historický barbar. Motoráky sice byly jiné než současné vlaky, ale zdaleka ve mně nevyvolávaly tolik nadšení jako v ostatních.

Spoušť fotoaparátu jsem mačkala jen z podnětu své profese, aby si netradiční podívanou na dva tažné dědečky mohli užít i ti, kdo tam s námi o víkendu na perónu nestáli.